8x o prohibici – fakta a zajímavosti

05.12.2016Tomáš Mozr

Pátý prosinec 1933 se nesmazatelně zapsal do dějin – po 13 letech, 11 měsících a 18 dnech byla 21. dodatkem k americké ústavě definitivně zrušena americká prohibice. Novinář Westbrook Pegler ji nazval érou překrásného nesmyslu. Možná to byl nesmysl, ale takový, který obrátil venkov proti městům, usedlíky proti přistěhovalcům, protestanty proti katolíkům, a stal se dokonce i velkým politickým tématem. A co dál ještě tento experiment přinesl?

1. Boj s vítězným koncem / Proti nadměrné konzumaci alkoholu ve Spojených státech už v 19. století brojila celá řada jedinců i skupin. Mezi nejhlasitější patřily Liga proti saloonům či Křesťanské hnutí žen za střídmost. A jejich úsilí neslo ovoce – v roce 1851 byl v Maine vydán zakázal výroby a prodeje destilátů a o čtyři roky později ho následovalo dalších 13 států. Občanská válka poté sice odsunula otázku střídmosti stranou a naopak vytvořila vyšší poptávku po alkoholu, v 70. letech se však omezování nezřízeného pití stalo opět aktuálním. Úsilí bojovníků proti alkoholu se stupňovalo a jejich boj dospěl do vítězného konce schválením tzv. Volsteadova zákona. Zákaz požívání nápojů s více než půlprocentním obsahem alkoholu posvětila jeho ratifikace – 16. ledna 1920 se stal 18. dodatkem americké ústavy a Spojené státy se vydaly na svou suchou cestu. Výjimku dostaly pouze alkoholické nápoje používané k náboženským účelům, tedy především mešní víno. Palírny zavíraly jedna po druhé a podobný osud stihl i pivovary – zatímco před první světovou válkou jich v USA fungovalo přes tisícovku, v důsledku prohibice během jediného měsíce všechny zanikly.

2. Ve vší tichosti / S nástupem prohibice nenáviděné saloony sice zmizely, takřka přes noc je ale nahradily speakeasy podniky. Nešlo tak docela o novinku, termín speak easy se poprvé objevil koncem 80. let 19. století v Pensylvánii. Tamní noviny poukazovaly na to, že v Pittsburghu existují místa, kde se kvůli zvýšeným daním prodávají destiláty bez licence, a aby se vyhnula nežádoucí pozornosti ze strany policie, je v nich podmínkou mluvit stručně a potichu. Ve 20. letech se podniky skryté za přemalovanými vitrínami nebo třeba ve sklepních prostorách rozšířily po celé zemi. Kolik přesně jich v USA v době prohibice fungovalo, se samozřejmě nikdy nedozvíme. Jen v New Yorku jich však jistý policista údajně napočítal minimálně 32 000, tedy jeden podnik na 243 obyvatel. Kolem 52. západní ulice prý dokonce bylo tolik skrytých barů, že si místní obyvatelé označovali dveře písmeny PR (private residents), aby se vyhnuli neustálému zvonění.

3. Ženy v baru a nové nápoje / Před vypuknutím prohibice muži a ženy téměř nikdy nepili společně, snad jen s výjimkou honosných večírků bohatých vrstev. Saloony byly ryze pánskou záležitostí, to až speakeasy podniky vpustily dovnitř i ženy – stačilo mít bar, prostor pro tanec a šikovný orchestr hrající jazz. Ne každý si však mohl dovolit utrácet peníze za zábavu, a tak i ve 20. letech byla návštěva skrytých barů výsadou elit, které si rychle oblíbily pestrou nabídku koktejlů. Destiláty, které byly méně náročné na skladovací prostory než víno a pivo, smíchané s ovocnými šťávami či smetanou, vylepšené o různé sirupy a servírované v čajových šálcích a podobně nenápadných nádobách zachutnaly i těm, kteří původně v tvrdém alkoholu zalíbení nenacházeli. Navzdory zákazu podávání alkoholu se tak Spojené státy staly největším importérem koktejlových šejkrů na světě.

4. Stavění a bourání bariér / Většina Newyorčanů věřila, že příznivce prohibice, známé jako anti-booze people, tvoří směs pravicových vesnických politiků, několika pomatených protestantských kněží a feministek, které poněkud nepochopitelně spojovaly prohibici s volebním právem žen. Primárním cílem prohibičního úsilí byli zase přistěhovalci, tedy hlavně Irové, Němci a Italové, kteří měli svou whiskey, pivo a víno, a sekundárním všichni ti, kteří jim je tolerovali. Konkrétně v multietnickém a nábožensky rozmanitém New Yorku byla osobní tolerance nepsaným kodexem, na němž tamní společnost fungovala, a mnoho lidí věřilo, že pít je jejich národní povinnost.

5. Hudba jako symbol doby / Ve 20. letech uchvátil Ameriku nový hudební styl s názvem jazz, který se stal symbolem doby a opojného způsobu života. Spousta zámožných bílých Newyorčanů neváhala urazit cestu z Manhattanu až do černošského Harlemu, jen aby si mohla poslechnout takové velikány, jako byli Louis Armstrong či Duke Ellington. Mnohé speakeasy podniky se staly místem, kde se zapomínalo na problémy třídy nebo rasy, a to ve jménu vyššího cíle – užít si trochu té zábavy. Zcela mimo společenské problémy ale nestály, existovaly totiž také podniky jako Cotton Club, které dovnitř pouštěly pouze bílé hosty. Nicméně většina barů a náleven otázku barvy pleti naprosto ignorovala.

6. Tekuté nebezpečí / Stejně jako v někdejších saloonech i ve speakeasy barech se postupem času objevily takové nešvary jako prostituce či hazard a nově též drogy. Nebyly ale jejich jediným problémem. V polovině 20. let začala federální vláda produkovat průmyslový alkohol, který obsahoval chemické přísady, jež měly odradit potenciální konzumenty. Nelegální pití je tak mohlo přivést nejen za mříže, ale i do nemocnice nebo rovnou do márnice. Když o vánočních svátcích roku 1926 zemřelo na otravu alkoholem 23 lidí, byli vládou označeni jako nutné vedlejší oběti. V oběhu se v té tobě ocitla například z ovoce, cukru a pšenice destilovaná jackass whiskey, která byla známá především tím, že způsobovala vnitřní krvácení. Další nástrahu představovala panther whiskey, jež obsahovala vysokou koncentraci benzínu – prý proto, aby v pijácích probudila šelmu. Každopádně vyvolávala halucinace, sexuální deprivaci, paranoiu a často i vražedné sklony. Nebezpečným nápojem byl rovněž extrakt z jamajského zázvoru, jenž způsoboval paralýzu a v extrémních případech smrt. Kolem 100 000 osob postihla trvalá paralýza označovaná jako Jakeova chůze.

7. Gangster jako hrdina / V časech prohibice byla v Americe korupce akceptována jako nezbytný důsledek puritánské zatvrzelosti zákona a doslova bujel černý obchod s alkoholem, s nímž byla spojena vysoká kriminalita. Svou příležitost vycítily hlavně irské a italské gangy, jež si mlčenlivost okolí získávaly penězi, alkoholem i výhrůžkami. Jejich činy mnohdy v očích veřejnosti nepředstavovaly zločin, pro některé dokonce bootlegger čili pašerák reprezentoval romantického hrdinu, jakýsi městský archetyp psance z Divokého západu. Jednoho takového hrdinu na stránkách románu Velký Gatsby popisuje F. Scott Fitzgerald. Reálnou a nepochybně výraznou postavou prohibice byl chicagský mafiánský boss Al Capone, který ovládal obchod s alkoholem na východě USA. Na svědomí měl i mnoho lidských životů, do vězení se ale nakonec dostal za daňový únik. Některé prameny uvádějí, že Al Caponeho vliv nebyl ve skutečnosti tak velký, jak se předpokládá. Jeho mnohdy i mocnější konkurenti však na rozdíl od něj neposkytovali rozhovory novinářům, nenechávali se fotit a moc se neukazovali na veřejnosti.

8. Alkohol jako politické téma / Prvním politikem, jenž se proti prohibici ještě před jejím zavedením postavil, byl americký prezident Woodrow Wilson. V říjnu 1919 se bohužel neúspěšně pokusil Volsteadův zákon vetovat. Osobitě k tomuto legislativnímu omezení přistupoval prezident Warren G. Harding, jenž si prý hojně dopřával alkohol přímo v Bílém domě. V červenci 1928 oznámil svou kandidaturu na prezidenta za demokratickou stranu newyorský guvernér Al Smith, který proti prohibici jako první po jejím vyhlášení otevřeně vystoupil. Více voličů si ale nakonec získal jeho protikandidát a zastánce zákazu alkoholu Herbert Hoover. Půdu pro změnu paradoxně připravila až velká hospodářská krize v roce 1929 a následná kandidatura F. D. Roosevelta na prezidentský úřad. Podobně jako Smith se postavil proti prohibici, nicméně volil smířlivější rétoriku. A uspěl – získal 42 ze 48 států. Již před Rooseveltovým nástupem do funkce se začal projednávat tzv. 21. dodatek k americké ústavě, jenž měl zrušit ten prohibiční. Po prvních devíti dnech prezidentování nakázal kongresu reorganizovat banky, snížit federální rozpočet a schválit nový zákon legalizující nápoje obsahující do 3,2 % alkoholu. Už 7. dubna 1933 byl schválen Cullen-Harrisonův zákon, díky němuž si mohli Američané poprvé od roku 1920 koupit láhev piva, a necelých osm měsíců na to, 5. prosince 1933, došlo k definitivnímu ukončení poněkud nešťastného pokusu o záchranu americké morálky.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on Google+Pin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

@mohlo by vás zajímat