Ohnivá stopa na Chivas Masters

14.07.2017Bára Urbanová

Vítězem globálního finále Chivas Masters 2017 se minulý týden v Tokiu stal barman Atsushi Suzuki, jenž pracuje pro šanghajskou společnost Sober. Mezi patnácti finalisty se ale neztratila ani česká reprezentantka Sandra Šalatová. Barmanka pražského baru Cash Only si porotu i ostatní přihlížející získala třeba svým drinkem W.P.W., ale i neplánovanou ohňovou show, kterou na závěr svého soutěžení předvedla. Zpět v ČR je bohatší o zážitky, zkušenosti a jiný pohled na japonskou barovou kulturu.

Mezi českým a globálním finále uběhly necelé dva měsíce. Připravovala ses během nich na soutěž nějak?

Hlavně teoreticky. Whisky ambasador Zdeněk Kortiš mě důkladně proškolil. Zaměřili jsme se na všechno kolem Chivas Regal, od historie přes výrobu až po jednotlivé značky, samozřejmě včetně degustací. Taky jsem zaměstnancům Jan Becher Pernod Ricard namíchala svůj soutěžní drink na téma Local Way, s nímž jsem na globální finále odlétala. Na další disciplíny jsem se předem připravit nemohla, protože jejich zadání nám bylo prozrazeno až na místě. Snažila jsem se ale aspoň na internetu nebo od lidí, kteří už v Japonsku byli, zjistit co nejvíc o tamních ingrediencích, abych nebyla zbytečně zaskočená. Na cestu jsem pak vzala láhev Becherovky, sbalila si cajky – a bylo. Teda vlastně jsem si ještě vypůjčila od pražské návrhářky La femme Mimi šaty ve stylu kimona, aby mi to večer v tokijských barech slušelo.

Globální finále hostilo Tokio. Jaké byly tvé první dojmy z japonské metropole?

Nejvíc mě asi dostaly ty obrovský baráky a jak je tam všechno mega. Člověk vůbec neví, kam jít, a i díky neznalosti jazyka se cítí ztraceně. Taky jsem si všimla, jak je tam čisto, a to navzdory tomu, že jsem nikde neviděla odpadkové koše. Perfektní byla i organizace. Po celou dobu o nás bylo skvěle postaráno, všude bylo všechno nachystané a na minutu naplánované a skvěle to šlapalo, což je při tak velkém počtu lidí co říct. Nikdy se nestalo, že bychom někde na někoho museli extra čekat, všechno klaplo na čas.

Z jakých soutěžních disciplín globální finále sestávalo a co dalšího jste měli na programu?

První den po příletu jsme měli na programu pouze uvítací večírek v 52. patře tokijského hotelu Andaz, kde nás přivítal mistr Fukushima, který dělá barmana už bezmála 70 let. Druhý den nás rozdělili do tří skupin, vybavili nás wifi routery, seznamem deseti míst, která máme navštívit, a vyrazili jsme poznávat Tokio. Na WhatsAppu jsme měli vytvořenou skupinu Chivas Family a tam jsme průběžně sdíleli fotky. Každá skupina samozřejmě měla přiděleného i někoho, kdo město znal. Byli to takzvaní ninjové, kteří nám pak pomáhali i během soutěže v roli barbacků. Patřili k nim všichni tři dosavadní vítězové Chivas Masters, to znamená Masahiro Urushido, Joshua Reynolds a Alex Millan. Třetí a čtvrtý den probíhaly individuální disciplíny, každý den dvě. Vždy jim předcházel seminář vedený některým z porotců, který měl zároveň uvést, co bude následovat. Pátý den byl na programu poslední seminář a po něm týmová disciplína – barmani z postupující top 5 si k sobě vybrali po dvou soutěžících a o vítězství bojovali společně.

V Tokiu jsi míchala i svůj Local Way drink z národního finále. Z čeho sestával a čím byl inspirován?

Můj prvotní nápad bylo udělat drink, který bude vypadat jako pivo, protože to je typicky český nápoj. Rozhodla jsem se pro twist na Old Fashioned, v němž jsem chtěla spojit to nejstarší s tím nejlepším. Kromě dvanáctileté Chivas jsem použila Angostura Aromatic Bitters, domácí sirup z Plzeňského Prazdroje a jablečnou pěnu. Výsledkem byl poměrně silný koktejl, z nějž po napití nejdřív vystupovala whisky a vzápětí plzeň, protože redukce z piva použitá na sirup byla hodně hořká. Jablečná pěna drink osvěžila a navíc mu dodala patřičný pivní vzhled. Vycházela jsem z toho, že plzeň je nejlepší české pivo a že Strathisla, jejíž whisky je pro Chivas klíčová, je nejstarší funkční palírnou v oblasti Speyside, Angostura nejstarší bitters a jablka jedna z nejstarších ingrediencí používaných v české kuchyni. Chivas má navíc v chuti tóny jablek a ty jsem chtěla vyzdvihnout. Koktejl jsem nazvala W.P.W., tedy Whisky Pivo Women. Výraz pivo jsem záměrně nechala v češtině, protože to byl drink na téma Local Way a protože všichni, kdo jedou do České republiky, se tohle slovo naučí. U poroty, v níž byly barmanské osobnosti z různých koutů světa, konkrétně Chris Lowder, Micah Melton, Rogerio Igarashi Vaz, Iain Griffiths a Dré Masso, jsem s tím slavila velký úspěch. Smáli se i tomu, že jim po napití pěna zůstala na nose.

Jaké další individuální disciplíny jsi na globálním finále absolvovala?

První disciplínou byl Local Way drink, jako druhý jsme připravovali koktejl, který měl obsahovat nějakou japonskou ingredienci, ale zároveň být provázaný na naši zemi původu. Použít jsme na něj mohli libovolnou whisky Chivas. Já jsem si vybrala Mizunaru a zkombinovala ji s brusinkovým džusem, limetovou šťávou, čerstvým liči, liči likérem a lžičkou cukru wasanbon. Sklenku jsem vystříkala absintem – právě ten odkazoval na Českou republiku, která je jedním z jeho největších producentů. Drink jsem nazvala Pink Fairy a věnovala ho všem ženám, hlavně těm českým a mojí kolegyni z Mexika, která byla kromě mě jedinou ženou na globálním finále Chivas Masters. A protože ženy mají rády květiny, ozdobila jsem koktejl květem shiso. Další den jsme měli vymyslet nějaký twist na koktejlovou klasiku. Rozhodla jsem se pro Bamboo a použila 18letou Chivas, saké a pomerančová a mandarinková bitters. První slovo, které jsem se v Japonsku naučila, bylo konichiwa, a tak jsem koktejl pojmenovala Koni-Chivas. Poslední individuální disciplína pro mě byla úplně nejvíc. Naším úkolem bylo vymyslet drink, v němž bude dominovat jedna ingredience, a zároveň do něj promítnout element ohně. Porotcům jsme ho nejdřív namíchali v zákulisí a oni ho ochutnali se zavázanýma očima. Pak jsme před ně předstoupili a drink během tříminutového časového intervalu namíchali znovu, ale bez jakéhokoliv slovního doprovodu. Vymyslela jsem Bohemian Sin-namon, což byl twist na Boulevardier v podobě kombinace 12leté Chivas s Becherovkou, vermutem Carpano Antica Formula a skořicovou tinkturou. Pro vůni jsem chtěla použít v mističce zapálený absint zasypaný skořicí – a právě v tom byl zádrhel. Teda jeden ze zádrhelů. Když jsem před porotu předstoupila, začala jsem se pomalu chystat. Bylo mi divné, jak se na mě koukali, ale v klidu jsem pokračovala. Až mě pak jeden z nich upozornil, že už mi dávno běží čas a že mi zbývá jen minuta a půl. Rychle jsem se za všeobecné hlasité podpory pustila do míchání a všechno jsem stihla. Jen ten absint mi nejdřív nechtěl chytnout, protože jsem šla na řadu jako poslední, a tak mezitím vyprchal. Nakonec se rozhořel, což všichni sledovali s úlevou, nikdo už ale nečekal ten plamen, který vyšlehl, když jsem do mističky přisypala skořici. Vysloužila jsem si díky tomu ovace ve stoje a taky přezdívku – Sandra Fire…

Měla jsi možnost ochutnat drinky ostatních soutěžících? Kdo z nich tě zaujal nejvíc?

V zákulisí jsme vždycky každý koktejl namíchali ještě jednou a v degustačních porcích se rozdělil mezi soutěžící, takže jsem měla možnost ochutnat všechny drinky. Mě osobně nejvíc zaujal Rhys Wilson z londýnského baru Happiness Forgets. Líbil se mi jeho styl a vystupování, uměl být vážný i vtipný a zároveň bylo vidět, že si je za barem hodně jistý tím, co dělá. Dobrý dojem jsem měla taky z Woutera Bosche z Amsterdamu. Vypadal trochu jako Harry Potter, působil bezprostředně a energicky a nechyběl mu smysl pro humor. Ani jeden z nich se ale do top 5 nedostal. Vlastně mě jména postupujících trochu překvapila, měla jsem jiné favority.

V čem spočívala týmová část soutěže?

Jakmile byla vyhlášena top 5, pětice postupujících si do svého týmu vybrala další dva soutěžící. Mě a Kubánce s legračním jménem Aloisek Rodriguez Martinez si vybral Japonec Masato Sakurai. Každý tým si vylosoval některou z whisky Chivas, ve hře byla i Ultis a Icon, na nás ale vyšla Chivas Extra. Pak nám byl ještě přidělen element – v našem případě opět oheň. Drink, který jsme namíchali, na jedné straně odrážel tradici a předávání vědomostí z generace na generaci, na straně druhé každého z nás. Masato v něm chutě Chivas Extra propojil s premixem z Becherovky, manga a chilli, variací na kubánskou marinádu mojo, která sestávala hlavně z citrusů a koření, a za Japonsko přidal sladké rýžové mléko. Koktejl se jmenoval Tea-ki a byl odkazem na tiki kulturu, která se prý v Japonsku momentálně těší oblibě a navíc k létu patří. Servírovali jsme ho v bambusové sklence zdobený maracujou, ananasem flambovaným Chivas, klasem ječmene, brčky a malým japonským vějířem.

Jaký dojem jsi měla z vítěze a proč myslíš, že vyhrál právě on?

Atsushi Suzuki je skvělý barman a dokonalý představitel japonského stylu barmanství. Je velmi šikovný, dělá zajímavé drinky a má také perfektní angličtinu. I když mě osobně teda zaujalo, že při svých vystoupeních obvykle mluvil minimálně, spíš se věnoval vlastní práci.

Co pro tebe byl ten nejsilnější moment z celé soutěže?

Nejsilnějším momentem pro mě byla ta neplánovaná fire show… Teď ale vážně. Hodně přínosné byly všechny semináře, hlavně ten úvodní vedený Chrisem Lowderem. Jsem ráda, že jsem měla možnost potkat tolik zajímavých lidí z různých zemí světa. Fungovali jsme jako parta, všichni jsme se vzájemně podporovali a pomáhali si. Vlastně jsme přes WhatsApp v kontaktu pořád a za sebe říkám, že bych se s kýmkoliv z nich chtěla v budoucnu určitě ještě setkat. Taky jsem ale za těch pár dnů získala úplně jiný pohled na japonský bartending. Tady u nás si spousta lidí myslí, že je to o tom, jak držíš jigger nebo jak moc zběsile šejkruješ. Tak to ale není. Je to především o pohostinnosti, o lásce a péči, kterou barmani každému hostu a každému koktejlu věnují. Když japonští barmani šejkrují, nestarají se o to, jak u toho vypadají, ale mají zavřené oči, aby se mohli lépe soustředit na to, co dělají. Aby lépe procítili každou kostku ledu, a výsledný drink tak byl co nejdokonalejší.

Měli jste čas a příležitost navštívit tokijské bary?

Hned první večer jsme navštívili bary Tram a Trench, kde pracuje Rogerio Igarashi Vaz. Za barem ovšem nebyl jen on, ale i všichni ostatní porotci. Další večery jsme byli například na Ginze, která je jedním z hlavních center nočního života, a taky ve čtvrti Šindžuku, kde jsou v několika uličkách desítky barů, každý z nich ale pojme maximálně tak 15 lidí, některé i méně. Namátkou ze všech navštívených podniků zmíním třeba bar Masq nebo The Iron Fairies.

Neinspiroval tě pobyt v Japonsku a setkání s barmany z různých zemí světa k práci v zahraničí?

Strašně dlouho jsem chtěla do Londýna nebo New Yorku, ale jak v poslední době cestuju, tak poznávám, že doma je to super a že se mi odtud zatím nechce.

Máš ještě nějaké další soutěžní ambice, nebo si dáš chvíli pauzu?

Vždycky když jsem na nějaké soutěži, tak si říkám, že už nikdy, že mi to za všechen ten stres nestojí. Jakmile to ale pak přejde, otrne mi a přemýšlím, co dál. Takže asi jo, možná zkusím Beefeater.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on Google+Pin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

@mohlo by vás zajímat