Doutníky jsou vášeň, která nezastírá smysly

07.02.2018Bára Urbanová

Po návštěvě Nikaraguy před čtyřmi lety se z Jiřího Rabela, spolumajitele společnosti Ultra Premium Brands, stal hledač doutníkového svatého grálu. Z konvenčního kuřáka doutníků se proměnil ve vyznavače doutníkové kultury, jenž s pokorou objevuje pro něj dosud neprobádaný svět. Je členem několika doutníkových společenství a viceprezidentem Cigar Clubu Prague, pravidelně se účastní hodnocení doutníků pro Cigar Journal. A jak to má s tím doutníkovým svatým grálem? „Asi tak dvakrát až třikrát týdně mívám pocit, že už jsem hodně blízko,“ prozrazuje se spokojeným úsměvem.

Vzpomenete si ještě, kdy jste vykouřil svůj první doutník?

To bude už hodně dávno, někdy v patnácti, když jsme jezdili na čundry a kouřili takzvané krátké, dnes bychom nejspíš řekli čertův vocas nebo psí hovínko. S prémiovou kvalitou to totiž mělo pramálo společného, jen jsme si prostě u ohně užívali čudění. Musím ale přiznat, že ve mně doutníkový svět a kultura kolem něj vždycky vibrovaly. Možná i proto jsem v pětadvaceti s kamarády začal ochutnávat kubánské doutníky. V téhle bazální poloze mi to vydrželo poměrně dlouho. Přibližně dvacet let jsem čudil a nic než čudění od toho neočekával. Vystačil jsem si s tím, že mám doutník v ruce, a měl jsem radost, že je kolem spousta kouře, ale nezabýval jsem se tím, jak doutník chutná, neřešil jsem aroma ani žádné jiné nuance.

Co zapříčinilo tu změnu ve vašem přístupu?

Vlastně náhoda. Všechno to začalo v roce 2014, když jsem dostal pozvání do Nikaraguy na Perdomo Factory Tour. Nejdřív se mi tam nechtělo, protože jsem krátce předtím pár výletů za oceán podnikl, nakonec jsem se ale nechal přesvědčit. V té době už jsem měl za sebou celou řadu factory tour organizovaných výrobci alkoholu, které obvykle nezabraly víc než dvě tři hodiny a končily návštěvou podnikové prodejny. V Nikaragui jsme ale absolvovali dvoudenní túru, která nám ukázala vše od semínka po hotový produkt. Byli jsme konfrontováni s tím, jak náročný a pracný proces výroby je, a hodně rychle jsme pochopili, jak málo toho o doutnících víme. Ta cesta přes půl zeměkoule ve mně zažehla velkou lásku k doutníkům. Byl to iniciační zážitek, díky němuž jsem si zamiloval celou doutníkovou kulturu a který do mého života přivedl vlnu nových přátel, s nimiž tuhle vášeň můžu sdílet. Doutník totiž lidi spojuje a na rozdíl od alkoholu nezastírá smysly. Jakmile mu propadnete, začnete se víc zabývat tím, že existují desítky výrobců, stovky značek a pod těmi značkami stovky různých tvarů, krycích listů, blendů… Otevře se před vámi oceán a z něj vystoupí terra incognita. Mám rád citát ze Švejka, že uprostřed zeměkoule je další zeměkoule a ta je větší než ta, která ji obklopuje, a přesně tak vnímám svět doutníků. Konvenční doutníkářství spočívá v tom, že jednou za měsíc vykouříte cokoliv, co vám přijde pod ruku. Na druhé úvrati je pak hledání doutníkového svatého grálu, hledání doutníku s velkým D.

Cestoval jste za doutníky ještě někam jinam než do Nikaraguy?

Zatím ne, ale chystám se do Dominikánské republiky a pravděpodobně se jednoho dne, až tam nebudou komunisti, vypravím i na Kubu. V Nikarague jsem ale byl už třikrát, poprvé se svým společníkem z Ultra Premium Brands Jakubem Janečkem, pak se skupinou kolegů a před dvěma lety s našimi obchodními partnery. Pro mnohé z nich to byl životní výlet. Nikaragua je sice jen obyčejná středoamerická země, ale na zážitky z cesty a nově navázaná přátelství se jen tak nezapomíná. Já osobně si hodně cením toho, že nás tam provázel zakladatel a majitel značky, doutníková legenda Nick Perdomo jr., a také možnosti vidět celý výrobní proces na vlastní oči. Dozvěděli jsme se třeba, jak složité je už jen to připravit sazbu, následně rostliny rozpěstovat a poté přesadit na farmy a jak náročná je péče o ně. Jen z perfektní úrody jde totiž udělat chuťově plný doutník.

Kouření doutníku je svého druhu rituál. Jak nejčastěji vypadá ve vašem případě?

S doutníky se to má jako s whisky – jiná se hodí po ránu, jiná po večeři, další do koktejlů nebo na rychlé srknutí si. Stejně tak existují i doutníky pro různé příležitosti, vždycky je ale potřeba být v té správné náladě a udělat si čas. Pro mě jsou to chvíle relaxace a leckdy i usebrání. Obecně platí, že u doutníku není jednoduché se věnovat ještě další činnosti, to je pak jen habituální kouření, potřeba čudit za každých okolností. K doutníkové kultuře zkrátka patří udělat si čas a vášnivý doutníkář si ho udělá rád. Zároveň se ale sluší dodat, že stejně jako v případě alkoholu i s touhle rozkoší je třeba nakládat s rozmyslem. Jak kdysi poznamenal švýcarský alchymista, astrolog a lékař Paracelsus: Jed od léku odlišuje pouze podávané množství. Platí to i pro alkohol a doutníky – střídmost je v obou případech na místě.

Jste členem nějakého doutníkového klubu nebo společenství?

Jsem – a hned několika. Doutník je totiž silně socializující věc a lidé, kteří si ho rádi dopřejí, mívají tendenci se družit. Jeden cigar club jsme založili v práci, protože nejsme jen alkoholová, ale taky doutníková společnost. Chtěl jsem mít pro tu hrstku z nás nějaké důstojné zázemí, naši vlastní cigar lounge. Vášní pro doutníky jsem nakazil i sousedy a sousedky u nás na vesnici. Dohromady je nás asi patnáct a náš Cigar Club Jánská se už tři roky každou neděli večer pravidelně schází. Má to takový komunitní charakter a mě moc těší, že se ze sousedů, kteří se se dřív skoro neznali, díky čudění stali velmi dobří přátelé. V neposlední řadě jsem také viceprezidentem Cigar Clubu Prague, který si dovolím označit za nejsofistikovanější doutníkové místo ve městě. Jde o privátní klub, který má bezmála padesát členů. Jednou měsíčně se v něm scházíme na klubovém večeru, členové do něj ale mohou samozřejmě zajít prakticky kdykoliv.

Účastníte se i hodnocení doutníků – v čem spočívá a jak probíhá?

Naše firma v České republice distribuuje Cigar Journal, což je jeden z nejrespektovanějších časopisů zasvěcených doutníkům. Na rozdíl od některých dalších periodik, která dávají prostor pouze inzerentům, se snaží být v rámci ratingů co nejférovější. Spolupracuje zhruba se šesti desítkami panelistů spjatých s doutníkovou subkulturou. Jsou mezi nimi distributoři a prodejci doutníků, novináři i nadšenci z různých koutů světa a patřím mezi ně i já. Každý z nás obdrží v jedné várce osm až deset doutníků zbavených prstýnků a opatřených čísly a naším úkolem je je systematicky a strukturovaně posoudit na základě jednotného formuláře. Hodnotí se vzhled a konstrukce doutníku, jeho funkce, tedy především tah a hoření, a samozřejmě aroma a chuť, respektive komplexita, harmonie, tělo, síla a dochuť. Účast v hodnocení mi na jedné straně nabízí možnost ochutnat doutníky, ke kterým bych se jinak těžko dostával, hlavně je to ale ohromná zkušenost. Na blind tastingu se totiž nádherně ukazuje, jaká je mozek bestie. Když máte na doutníku prstýnek, značka na něm vás už předem připraví na určitý zážitek, podle toho, co si o ní myslíte. Pokud ale nevíte, co kouříte, je to najednou nahatý doutník versus nahatý člověk a vy musíte ukázat, co ve vás je. To pak rychle zpokorníte a zbavíte se předsudků vůči různým značkám. Pochopíte, že toho, co nevíte, je tisíckrát víc než toho, co víte.

Jaký doutník byste doporučil začínajícímu kuřáku?

Začátečníkům bych určitě doporučil, ať vyhledají někoho, komu důvěřují a kdo jim s výběrem doutníku poradí. Pro nezkušeného kuřáka je totiž při jeho momentálních schopnostech riziko špatného výběru velmi vysoké. A nejde jen o to, že každému chutná něco jiného. Doutníky mají i různou nikotinovou sílu a při nesprávné technice kouření hrozí riziko akutní intoxikace. Osobně bych začal s lehčími doutníky. Kvalitní se dají sehnat už za cenu okolo 200 Kč, a to třeba i u nás v karlínské prodejně Warehouse #1, kde jsme vybudovali walk-in humidor. Zainvestovali jsme do technologií, které u nás nemají obdoby, protože doutníky jsou hodně náročná milenka, kterou je nutné dobře opečovávat, a to hlavně stran vlhkosti a teploty. Výsledek dělá radost nám i našim zákazníkům. Je to taková cukrárna pro dospělé – stačí vejít a vybrat si.

Jakých chyb se začátečníci nejčastěji dopouštějí?

V případě doutníků je téměř vše věcí osobního vkusu a zákonů tesaných do kamene mnoho neexistuje. Snad vyjma toho, že doutník se zásadně netípá, ale pouze odkládá a nechá vyhasnout. Důvod je zřejmý: kombinace vlhkosti a vysoké teploty způsobí, že típnutím vznikne kondenzát, který svým zápachem otráví vzduch. K dalším chybám patří špatné oříznutí, zapálení, servání prstýnku v nesprávnou chvíli a rychlé kouření. Součástí doutníkové etikety je také ohleduplnost vůči okolí. Není-li člověk pozér nebo snob, dbá na to, aby ostatní kouřem neobtěžoval.

Zmínil jste se o hledání doutníkového svatého grálu. Už jste se mu někdy alespoň přiblížil?

Asi tak dvakrát až třikrát týdně mívám pocit, že už jsem hodně blízko, ale druhý den už to zase není ono. Mohou za to okolnosti a moje nálada, protože i ta to ovlivňuje. Dobrý doutník je takový, který si dáte ve správnou chvíli na správném místě. Kolikrát se i stane, že se po letech vrátím k doutníku, který mi nechutnal, a přijde mi skvělý. To proto, že jsem se změnil a na své cestě jsem se dostal dál. Hledání doutníkového svatého grálu proto nikdy nekončí, člověk ho patrně ani nikdy nenajde, ale přiblíží se mu mnohokrát.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on Google+Pin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

@mohlo by vás zajímat