Letošní české národní finále Nikka Perfect Serve 6. listopadu vyhrála Mariam Ahmed z pražského Bar and Books, jež měla Českou republiku o necelý měsíc později reprezentovat na globálním klání. Nakonec se ale všechno seběhlo jinak a naše barvy v San Francisku hájil Peter Plieštik. Budoucí šéfbarman nového baru Forbina se své role náhradníka zhostil bravurně a v mezinárodní konkurenci skončil stejně jako na lokální úrovni druhý. Podařilo se mu tak zopakovat loňský úspěch jeho dnes už barového kolegy Honzy Vlasáka. „Ono vlastně ‚stačí‘ být patnáct minut otevřený všemu, co se kolem odehrává, být tam s hosty a pro ně,“ zní jeho recept na úspěch.
V českém finále jsi letos podruhé za sebou skončil druhý, jaké byly tvé myšlenky bezprostředně po jeho skončení?
Po loňském druhém místě jsem doufal, že by se to tentokrát mohlo podařit, a tak je pochopitelné, že jsem byl nejdřív trochu zklamaný. Na druhou stranu jsem měl ale upřímnou radost, že vyhrála Miri. I na jejím vítězství se jasně ukázalo, v čem je Nikka Perfect Serve jedinečná a jiná.
A když srovnáš loňské a letošní finále v čem pro tebe bylo jiné?
Porota byla o něco umírněnější a ani modelové situace nebyly tak vyhrocené, potenciálně konfliktní nebo chaotické. Navíc jsme letos měli jistotu, co jí budeme předkládat, tedy svůj Other Half servis, panáka whisky a jeden koktejl na míru. Před rokem totiž v některých případech na soutěžní drink ani nedošlo, protože to k dané situaci nepasovalo. Já sám jsem třeba vloni během svých soutěžních patnácti minut porotě kromě několika drinků a panáků podával ještě i kávu a čaj…
Jaký drink sis letos pro české finále připravil?
Jednoduchou limonádu, která byla zamýšlena jako doprovod k whisky Nikka Days, tedy vlastně takový rozložený Whisky Highball. Postavil jsem ji na třech pilířích reprezentujících tři skupiny lidí spojených s whisky. Tou první byli ti, kdo stojí za její výrobou. V limonádě je zastupovala čerstvá šťáva z jablek Granny Smith. Druhou skupinou byli barmani, kteří zprostředkovávají její prodej. Pro ty jsem vybral chmel, protože většina z nás si po práci aspoň jedno pivo ráda dá. Konkrétně šlo o výluh z peletek chmelů Mosaic, Cascade a Citra. Třetí skupinou byli samotní konzumenti a ingrediencí mučenka, protože jsem ještě nepotkal žádného hosta, který by odmítl drink s tímto ovocem. To celé bylo naperlené CO2.
A o čem byla tvá soutěžní scénka?
Ve srovnání s minulým rokem byla moje situace o poznání klidnější. Na bar se mi posadili tři novináři píšící o whisky, kteří si přišli vychutnat drink a panáka. Bylo to víc o konverzaci, informacích o japonské whisky nebo společnosti Nikka a drincích samotných než o čemkoliv jiném. Zatímco vloni jsem vydával drinky jako na běžícím pásu, uklízel po Tomášovi Mozrovi a vedl běžnou konverzaci, letos mi těch patnáct minut připadalo téměř nekonečných. Zpětně si říkám, že jsem se mohl víc uvolnit a lépe je využít. Být méně na soutěži a víc barmanem. Myslím, že mi trochu svazovalo ruce mé loňské umístění a taky cíle, které jsem si stanovil.
Nakonec jsi na globální finále přece jen odletěl, byť z druhého místa. Kdy ses dozvěděl, že tahle možnost „hrozí“ a jaká byla tvoje první reakce?
Poprvé mě Kryštof Hordina, whisky ambasador společnosti Ultra Premium Brands, která u nás Nikka Perfect Serve pořádá, kontaktoval 20. listopadu. Šlo o stručný informativní telefonát ohledně toho, že má Mariam komplikace s vízy, který jsme ukončili s tím, že oba pěvně věříme, že pro ni všechno dobře dopadne a do San Franciska nakonec odletí. A ano, otevřela se mi tím znovu vrátka do globálního finále, ale upřímně jsem s tím, že jimi projdu, nepočítal. O tři dny později ovšem následoval další telefonát a ten už informativní nebyl. Moc dlouho jsem se rozhodovat nemusel… K mému rozhodnutí odletět přispěla i vstřícnost mého zaměstnavatele a kolegů, stejně jako mojí manželky Lujzy. Hodně mi ho usnadnil i fakt, že jsme se ženou vloni navštívili USA, a tak jsem měl platné ještě všechny dokumenty pro vstup do země.
Moc času připravit se na globální finále jsi tím pádem asi neměl… Bylo se vlastně na co připravovat?
Velkým plus pro mě bylo, že na denní bázi spolupracuji s loňským českým vítězem Nikka Perfect Serve Honzou Vlasákem, který je teď mým barovým kolegou. Pomohl mi tak doplnit znalosti, které byly potřeba pro písemný test, a taky mi do detailu vylíčil, jak vloni na globálním finále probíhalo míchání klasického koktejlu na bázi whisky a poradil mi, čeho se vyvarovat a čeho se naopak držet. Všechno se to každopádně seběhlo hodně rychle, a to nejpodstatnější, z čeho jsem mohl čerpat, byla Honzova globální zkušenost z loňského roku a moje dvě soutěžní vystoupení na národní úrovni.
Jak dlouho jsi v USA byl a co všechno kromě vlastní soutěže jsi tam zažil?
Se štěstím se mi podařilo odletět v pátek 1. prosince. O štěstí mluvím proto, že silně sněžilo a například lety reprezentantů z Polska a Maďarska byly kvůli nepříznivému počasí zrušeny. Mně naopak zrušili let zpátky, a tak jsem si výlet do Států o jeden den prodloužil a vrátil se až ve středu 6. prosince. Oficiální program nám začal v sobotu společnou večeří. Do té doby jsme se každý po svém vyrovnávali s časovým posunem. Většina z nás už ale v pátek stihla navštívit pár barů a v sobotu vyrazit obhlédnout okolí. Naprosto skvělá pak byla naše nedělní společná prohlídka města, kterou vedl Camper English, blogger a velký znalec sanfranciské barové kultury. Vzal nás na hodně zajímavá místa a vyprávěl nám spoustu úžasných příběhů.
V čem spočívala samotná soutěž?
Globální finále bylo rozdělené do dvou dnů. V neděli ráno v prostorách baru P.C.H. proběhlo rozlosování soutěžního pořadí. Následoval písemný test o dvaceti otázkách, které se týkali společnosti Nikka, její historie a produktů. Ztratil jsem v něm jediný bod! Druhou disciplínou bylo míchání klasického koktejlu. Byli jsme rozděleni do dvou skupin a úkolem každého z nás bylo vymyslet z Nikka Days, sody a maximálně dvou dalších ingrediencí svoji verzi Whisky Highballu, který jsme po patnácti minutách vyčleněných na přípravu namíchali porotcům. Od Honzy jsem věděl, že se porota nezajímá o příběh drinku ani o zdůvodnění výběru ingrediencí, ale jde jí především o to, aby se v koktejlu jednotlivé složky krásně snoubily a nepřekrývaly chuť whisky, a zároveň také hodnotí práci barmana celých těch patnáct minut za barem. Na obojí jsem se proto hodně soustředil. V pondělí už to celé bylo o omakase kole, ale na rozdíl od národního kola jsme nesoutěžili se svým Other Half nealko párováním, ale na místě jsme se snažili vybrat správnou whisky, Highball, Mizuwari nebo Oyuwari k jednoduchému snacku, který si porotci s sebou do baru přinesli.
Kdo byl v porotě? A byla globální porota přísnější nebo jinak jiná než ta lokální?
To si nemyslím, všichni porotci, před něž jsem se měl možnost na lokální i mezinárodní úrovni postavit, se svých rolí zhostili skvěle. V San Francisku byl nejvýraznějším a taky nejvíc žoviálním porotcem majitel baru P.C.H. Kevin Diedrich, zdatně mu ovšem sekundoval francouzský barman Nico de Soto, kterého asi ani nemusím představovat. Zahanbit se ovšem nedala ani Emiko Kaju, jež ve společnosti Nikka působí jako manažerka zodpovědná za international business development. Ze všech tří jsem měl samozřejmě velký respekt, ten ale opadl ve chvíli, kdy mi vstoupili „do baru“.
Jakou scénku ti sehráli?
Jedinečnou. V Kalifornii je legální marihuana, takže mi společnost na baru dělali tři zhulení hosté, kteří se nacházeli ve svém vlastním světě. Těžko se s nimi dalo mluvit, protože si každý z nich jel to svoje. Změnil jsem hudbu a snažil se propracovat k nějakému drinku. Jeden měl být plný barev, druhý nakouřený a travnatý a třetí párovaný k hovězímu jerky. Všichni tři se mě snažili rozhodit braním věcí nebo třeba rozhazováním ubrousků, ale třeba i přelitím drinku do prázdné misky, v níž byly původně ty ubrousky uloženy. Po chvíli jsem to vzdal a začal hrát s nimi. Nicovi se třeba zalíbila moje míchací sklenice, tak jsem mu v ní drink naservíroval. Kevin pořád dokola opakoval, že mám skvělý vibe, a snažil se mě dotýkat, tak jsem ho pár vteřin před uplynutím soutěžního času objal. Možná i to pomohlo…
Kdo nakonec vyhrál a čím si podle tebe vítězství vysloužil?
Vítězem se stal americký reprezentant Evan Flynn z denverského Death & Co. Zpětnou vazbu poroty na klasiku a počet bodů v testu znám jen u sebe, ne u ostatních soutěžících. Řekl bych ale, že rozhodovaly detaily. Všech deset mých soupeřů bylo neskutečných. Mohlo tak jít o každý jeden bod v testu nebo třeba o otázku na alergie, kterou někteří soutěžící během svého vystoupení porotcům zapomněli položit. Přiznám se ale, že já sám jsem měl jiné favority.
Kdo konkrétně tě zaujal a proč?
Líbila se mi třeba prezentace Logana z Dánska, který po celých svých patnáct minut zachoval chladnou hlavu a klid. Skvěle svou situaci ustála také Erika ze Singapuru, která se musela vypořádat se dvěma pány, kteří si ji dobírali, nebo třeba s vystřelenými konfetami.
Co ti proběhlo hlavou ve chvíli, kdy ses dozvěděl, že jsi skončil druhý a že tedy i tebe čeká příští rok cesta do Japonska?
Když Emiko řekla Peter from Czech Republic, chvíli jsem přemýšlel, o koho jde a proč se ostatní dívají na mě. Pár vteřin jsem si prostě nespojil, že jde o mě… Na Japonsko jsem v té chvíli vůbec nemyslel. Dostavila se radost a taky velká úleva, po všem tom, co se za mou účastí ve finále skrývalo a jak rychle se to celé seběhlo. Myslel jsem taky na všechny ty, kdo mi byli po celou dobu oporou, v čele s Honzou, Kryštofem, Miri a Lujzou. Zajímavé je, že jsem si před odletem ani žádné velké cíle nedával, protože jsem na globální finále neletěl ani jako ten národní vítěz.
Už jsi v Japonsku někdy byl? Je něco, na co se tam obzvlášť těšíš?
Přiznám se, že jsem se po letenkách do Japonska už párkrát díval, dál jsem se ale zatím nedostal. Největším lákadlem je pro mě tamní gastronomie a nejvyšší japonská hora Fudži. Můj plán je, že tam po oficiální části programu zajištěném společností Nikka ještě zůstanu a spolu z Lujzou, která za mnou přiletí, celou zemi procestujeme. A jsem si jistý, že ona už to má teď do detailu promyšlené a naplánované…
A co bys vzkázal těm, kdo zvažují, že by se do Nikka Perfect Serve příští rok přihlásili?
Koncept Nikka Perfect Serve je jedinečný a nepředvídatelný. Ukázkovým příkladem je letošní vítězství Mariam. Většina z nás o ní letos slyšela poprvé, když se její jméno objevilo mezi finalisty. A nakonec to celé vyhrála! Ono vlastně „stačí“ být patnáct minut otevřený všemu, co se kolem odehrává, být tam s hosty a pro ně.
