„The Fine Art of Mixing Drinks, 1953, jedna z nejlepších knih, které kdy byly napsány,“ ocenil Jan G. Van Hagen, dlouholetý prezident International Bartenders Association, publikaci Davida Augusta Emburyho, právníka a barmana-amatéra, jenž opustil naše slzavé údolí právě před čtyřiašedesáti lety – 6. července 1960.
Odpouštím prezidentu Hagenovi drobný bibliografický omyl; Embury vydal svou – obsahem zcela ojedinělou – příručku, jež patří do knihovny každého profesionálního barmana, již v roce 1948 ve Spojených státech. Teprve o pět let později ji dodalo na trh britské nakladatelství Faber & Faber Ltd. (reprodukovaná obálka patří k jeho třistašedesátistránkovému vydání z roku 1983).
Rodák z Pine Woods (NY) absolvoval Cornell University (1908) a Columbia Law School (1916); rok po absolutoriu se s ním setkáváme v hodnosti seržanta 1. třídy v United States Army Air Service. A právě odtud se odvíjí řada záhad, jež Davida obklopují. Začíná ještě za vojenské služby v podobě nevysvětlitelné degradace na vojína, kterou před koncem 1. světové války vystřídalo naopak povýšení na podporučíka, a pokračuje krátce po skončení 2. světové války, kdy byl jedno funkční období (1946–1947) prezidentem National Interfraternity Conference (Sdružení bratrstev absolventů vysokých škol); v této pozici totiž energicky obhajoval rasovou segregaci (její potlačování přikládal činnosti amerických komunistů).
Záhadou se zcela opačným znaménkem, totiž záhadou snadno vysvětlitelnou, je propojení Davida Emburyho s Československem. Na straně 76 vydání své knížky z roku 1983 píše: „BOROVICKA (bo-ro-veet’s-kah) je nezrající 90-proof brandy vyráběná Rudolf Jelenik Distilleries Vizovice, Czechoslovakia. Je suchá a může nahradit gin v téměř všech nápojích.“ Záhada se vyjasní, jakmile zjistíme, že Rudolf Jelínek, Vizovice (Jelenika Davidovi odpusťme, Vizovice jsou přece jen z New Yorku dost z ruky) měl mezi dvěma válkami čilé obchodní styky se severoamerickým trhem a David po borovičce díky jejímu výraznému jalovcovému patru a požehnaným 45 % obj. alkoholu zřejmě rád sáhl.
Slováckou borovičku od Jelínků jsem – logicky – zvolil za bázi koktejlu Acacia, jehož recepturu najdeme v Davidově knize na straně 220 a realizaci zde. Tedy na jednu porci 3–4 cl borovičky místo ginu, 1 cl Bénédictine a místo kirsche čajovou lžičku úžasné višňovice od Kamila Kutiny, paliče Palírny Radlík, a to z láhve 24/150.
A tím se dostávám k záhadě poslední. Embury bůhvíproč důrazně popírá, že je koktejl pojmenován podle Acacia Fraternity, bratrství absolventů Columbia Law School, jejímž členem se stal před sto deseti lety. A rovnou přidává informaci, že receptura s větším podílem benediktýnky zvítězila v roce 1928 na mistrovské barmanské soutěži v Biarritzu, a navrhuje ji vylepšit 2 cl citronové šťávy a zdvojnásobením podílu ginu/borovičky… tak to zkuste a připijte na Davidovu památku!
