I když se na pultech knihkupců a mezi položkami knižních e-shopů průběžně objevují nové tituly zabývající se barovou kulturou, čas od času stojí za to zapátrat i mezi dříve vydanými tituly. Narazit tak můžete třeba na publikaci Forgotten Spirits & Long Lost Liqueurs, pod níž je podepsán David T. Smith, nebo na The Manhattan, v níž Philip Greene tuhle koktejlovou klasiku rozebírá do nejmenších detailů.
Forgotten Spirits & Long Lost Liqueurs / David T. Smith je znám coby spoluautor knihy The Craft of the Gin či tvůrce webu Summer Fruit Cup, ale také jako přispěvatel řady odborných médií typu Distiller, Imbibe nebo třeba Drinks Business. Zároveň usedá v hodnoticích komisích soutěží zaměřených na řemeslné destiláty. Ve Forgotten Spirits & Long Lost Liqueurs se pak rozhodl přitáhnout pozornost k opomíjeným či rovnou zapomenutým ingrediencím, jejichž existenci nám připomínají pouze koktejlové receptury ze starých barmanských příruček.
Inspirací pro vznik této publikace se stal rozsáhlý výzkum historika a nápojového odborníka Teda Haigha, což se čtenář dozví hned ve stručném úvodu, po němž následuje osm kapitol. Zatímco pět z nich se v různých obměnách zabývá ginem, šestá kapitola se zaměřuje na bitters, jako jsou Boker’s či Abbott’s. Sedmá kapitola se pak věnuje vymizelým nebo obtížně dostupným likérům, k nimiž patří jak ty známější jako crème de yvette, crème de violette, pimento dram a Pimm’s Cup, tak ryze raritní likéry typu Forbidden Fruit, crème de Geniève nebo Coconut Whisqueur. Každá z těchto sedmi kapitol pojímá historii dané ingredience, řeší ale i otázku její dostupnosti, přičemž uvádí jak konkrétní produkty, včetně jejich senzorického popisu, tak slavné i polozapomenuté koktejlové receptury, v nichž tyto suroviny mají své nezastupitelné místo. Osmá a zároveň poslední kapitola obsahuje tři rozhovory, v nichž na jedné straně stojí spoluzakladatel Bitter Truth a na té druhé například zakladatel a master distiller americké společnosti Maison de la Vie.
Součástí knihy jsou pak ještě dvě přílohy – první sestává ze dvou stovek koktejlových receptur, druhá zahrnuje postup na domácí přípravu vybraných surovin, mezi nimiž figurují třeba mint gin, crème de thé či sirup grosielle. V závěru pak čeká na čtenáře kromě abecedního rejstříku rovněž seznam doporučené literatury a dalších zdrojů.
I když kniha Forgotten Spirits & Long Lost Liqueurs z hlediska svého zaměření nepochybně představuje zajímavou publikaci, její drobnou nevýhodou je otázka nadčasovosti. Platí totiž, že už jen za dekádu, jež uplynula od jejího vydání, se na trhu objevily nové alternativy produktů, o nichž pojednává, a další už v mezičase stihly znovu upadnout do onoho pološera barového světa.
David T. Smith – Forgotten Spirits & Long Lost Liqueurs, White Mule Press, Hayward 2015
The Manhattan / Ačkoliv je Philip Greene podepsán pod celou řadou knih, od To Have and Have Another přes A Drinkable Feast či Cheers až po loňskou novinku s názvem Sours, renomé uznávaného nápojového historika mu přinesla ta, která vyšla jako druhá v pořadí už v roce 2016, tedy The Manhattan: The Story of the First Modern Cocktail with Recipes.
V celkem dvaadvaceti kapitolách se Greene zaměřuje na vykreslení příběhu koktejlu Manhattan i na jeho variabilitu. Po krátkém úvodním slovu, které pro něj napsal legendární Dale DeGroff, čtenáře seznamuje s původem koktejlu, s etablováním vermutu ve Spojených státech v období před prohibicí, s mýtem o roli Jenny Jerome Churchill při vzniku koktejlu i s jeho více než jen kulturním přínosem. Příběh koktejlu Manhattan zachytil Greene v šestnácti kapitolách na více než sto stránkách, které jsou obohacené o řadu výstřižků, dobových fotografií i plakátů. A pak je tu ještě dalších sto stran a šest kapitol, které zahrnují na šest desítek receptur, z nichž některé jsou ale na hony vzdálené tomu, co bychom označili jako twist na Manhattan. Greene se totiž rád dopouští poněkud volnější interpretace, a tak v knize zasvěcené Manhattanu najdete například i kapitolu La Famiglia Americano, v níž vše zjednodušuje do osy destilát–vermut–bitters. Ačkoli jeho někdy až příliš volný přístup může zkušené odborníky lehce dráždit, na kvalitách knihy jako takové to zdaleka neubírá. Důkazem je i příloha, jež obsahuje výčet receptur na Manhattan z barmanských manuálů od roku 1884 až do roku 1937.
V závěru knihy kromě poděkování a poznámkového aparátu nechybí ani obecný rejstřík, stejně jako rejstřík zaměřený výhradně na receptury a jednotlivé ingredience. A tak pokud vás v minulosti zaujaly knihy Roberta Simonsona, který svou pozornost zaměřil zejména na Old Fashioned a Martini, pak je i The Manhattan publikace přesně pro vás.
Philip Greene – The Manhattan: The Story of the First Modern Cocktail with Recipes, Sterling Epicure, New York 2016
