U příležitosti svátku, který ženy po celém světě 8. března slaví, jsme oslovili devět barmanek ze čtyř zemí a šesti měst. Každá z nich se nachází v trochu jiné fázi své profesní cesty, otázky jsme jim ale položili stejné. Zajímalo nás, jak vnímají postavení žen v barové branži, jak by motivovaly své potenciální kolegyně, aby si barmanské řemeslo vybraly, ale také které z žen v oboru je inspirují.
Otázky, které jsme si na připomínku Mezinárodního dne žen pro vybrané barmanky připravili, spadají do tří tematických okruhů a znějí následovně:
1. I když žen za barem není málo, barmanství je stále vnímáno spíš jako mužská profese. Proč tomu tak podle tebe je a jak to změnit?
2. Jak bys motivovala/inspirovala potenciální kolegyně, aby si toto krásné řemeslo vybraly?
3. Najde se v historii nebo i nedávné minulosti žena, která profesně inspirovala tebe? A která ze současných barmanek patří k tvým oblíbeným?
Zde jsou jejich odpovědi:
1. + 2. Řekla bych, že to bude v mnoha případech tím, že je to primárně práce, která se odehrává v pozdějších až nočních hodinách a bývá psychicky i fyzicky náročná. Někdo to může vnímat i lehce rizikově skrze někdy podnapilé hosty anebo cesty domů nad ránem. Je ale potřeba brát v potaz i ta pozitiva. Barmanství je nádherná práce, ve které se člověk neustále učí nové věci a posouvá se kupředu. Občas to umí být náročné, je proto potřeba si při rozhodování, kde se o práci ucházet, vybrat podnik a tým, které jsou člověku nejbližší, postupně si v něm vybudovat pozici a třeba se tam i trvale usídlit. Možná se vám dokonce povede narazit na tým gentlemanů, takže si budete moci odvyknout od nošení velkých a těžkých kýblů s ledem… Stále je ale potřeba myslet na to, že barmanství je a vždycky bude dřina, takže pokud má člověk touhu se někam posunout, musí chtít hlavně on sám.
3. Z historie je určitě potřeba zmínit Adu Coleman, jež byla v tomto ohledu průkopnicí, a to ne jen tak ledajakou – třiadvacet let strávila na pozici šéfbarmanky v londýnském hotelu Savoy. Mám-li vybrat někoho ze současnosti, opět zavítáme do Londýna. Moc ráda sleduji tvorbu Moniky Berg. Ať už je to příprava ingrediencí na drinky do baru nebo backstage videa z podniku a samozřejmě i jejich nápaditá a vtipná týmová či promo videa. / Anna Postnikova, Praha
1. Barmanské řemeslo je velmi psychicky i fyzicky náročná práce, která navíc kvůli dlouhým nočním směnám vyžaduje „převrácený“ režim. Není to pro každého, ať už pro ženy nebo muže. Myslím si, že ženy mají akorát větší pud sebezáchovy a obavu o své zdraví, v tomto případě pak může méně stresující prostředí představovat jednodušší variantu. Jak to vyřešit? Myslím si, že je důležité si dopředu uvědomit, že náročné to rozhodně bude, bude třeba vydržet náročný start, najít si svůj systém, který bude fungovat právě na mě, a pečovat o svůj zevnějšek, ale i o svou psychickou pohodu… Věřím, že zkušenosti nabyté za barem jsou nenahraditelné. Pro mě už existuje jen málo situací, které by mě vyvedly z míry nebo překvapily. Naučilo mě to mít neustálý nadhled a brát věci v klidu, věřit svým vlastním instinktům, ale také se umět úplně spolehnout na svůj tým.
2. Když vydržíš, budeš moci dělat jednu z nejkrásnějších prací, kde můžeš být stoprocentně sama sebou, práci plnou kreativity, krásných ladných pohybů. Stane se z tebe encyklopedie vědomostí, seznámíš se se spoustou velmi zajímavých lidí z různých odvětví. Můžeš vycestovat a pracovat vlastně kdekoliv na planetě, stačí se umět domluvit. Většinou postačí jen angličtina a člověk může žít na jakémkoliv místě na planetě, kde tedy mají bar… No není to super? A v neposlední řadě, nikdo nemá takovou zásobu vtipů a zábavných historek jako barmani a barmanky.
3. Mě osobně vždy inspirovalo mé nejbližší okolí. Kolegyně, se kterými jsem začínala před těmi asi deseti lety pronikat do barmanského řemesla. Tehdy pro mě byly polobohyně. Většina z nich už se věnuje gastru v jiném odvětví než zpoza baru, mají rodiny, ale zůstaly jsme blízkými přáteli. Na časy strávené se šejkrem v ruce stále vzpomínají s láskou jako na hodnotnou zkušenost, bez které by nebyly tím, čím jsou. Ze současných barmanek velmi obdivuji Moniku Berg. Je to pro mě člověk, který se na toto řemeslo dívá z jiné perspektivy, což je vždy velmi obohacující. / Sára Zlámalová, Bar, který neexistuje, Brno
1. Proč je barmanství vnímáno jako mužská profese? Napadají mě dva hlavní důvody. Prvním je stereotyp. Barmanská profese byla historicky především mužská, postupem času se to ale díky úspěšným barmankám a posunu ve společnosti začalo měnit. Druhý důvod je fyzická, ale i psychická náročnost. Některé ženy tento tlak dlouhodobě nemohou nebo prostě nechtějí zvládat, a proto se za bar buď vůbec nedostanou, nebo brzo odejdou. Samozřejmě to ale neznamená, že na to ženy fyzicky nemají! A jak to změnit? Uvedu příklad. Když jsem ve svém dřívějším působišti začínala, každý čtvrtek nám jezdily čtyři palety zboží a každá vážila mezi 150 a 200 kg. Barback to vše musel sám vybalit a roznosit po baru. Předtím udělal celou přípravu na bar a hned, jak vyložil zboží, musel jít pomáhat nosit sklo, led a doplňovat, co bylo třeba. No a nikoho nezajímalo, že jste holka. Když jsem se stala šéfbarmankou tohle jsem změnila. Všichni jsme si museli pomáhat, bez ohledu na pozici i pohlaví. Každý jsme měli své zodpovědnosti, ale byli jsme tým a chtěla jsem, aby si budoucí barový talent nemusel projít, tím co já, protože věřím, že to kdekoho mohlo od jeho vášně odradit.
2. Sama už rok po sedmi letech za barem pracuji na ranních směnách, protože jsem cítila, že potřebuju změnu. Potenciálním novým kolegyním bych vzkázala, ať určitě dělají to, co je baví. Vzdělávejte se, posouvejte se, jděte si za tím, co chcete, a hlavně se u toho bavte. Čas uteče jako voda a je důležité ho věnovat něčemu, co vás naplňuje a dělá šťastnými.
3. Když jsem začínala, tak jsem upřímně neznala žádnou holku za barem, která by mě motivovala k tomu se barmanské profesi věnovat. Ale pamatuji si, že jedna z prvních žen v Praze, kterou jsem viděla za barem, byla v Zanzibaru Lea Siekel, tehdy ještě Skálová. Utkvěla mi v hlavě hlavně tím, jak byla za barem elegantní a věčně usměvavá. Když jsem pak začala cestovat, oblíbila jsem si Pippu Guy z londýnského Savoye nebo Keilu Urzaiz z pařížského Little Red Door. V současnosti k mým oblíbeným barmankám patří ještě třeba Sara Moudoulaud. / Veronika Holá, Monkey Bar, Praha
1. Myslím si, že je to způsobeno prostředím, ve kterém pracujeme. Přece jen se někdy musíme vypořádat s nepříjemnými, opilými zákazníky a vyslechnout si pár nemístných poznámek. Chápu, že ne každý to má za potřebí. Chování ostatních bohužel změnit nemůžeme, ale můžeme změnit náš přístup k dané situaci.
2. Moc ráda bych za barem viděla víc žen, sama se jako host hned cítím lépe, když přijdu do baru a pracuje tam aspoň jedna barmanka. Já jsem se v barmanství našla, není to jen o míchání drinků, ale taky o fantazii a kreativitě. Člověk se může hodně seberealizovat a hlavně být sám součástí něčeho nového. Tvořit hodnoty, které by sám rád na baru viděl.
3. Musím přiznat, že tím, jak jsem v oboru nová, teprve spoustu velkých jmen objevuji, a nemám nikoho specifického, kdo by mě inspiroval. Jsem ráda, že můžu být součástí generace nových, mladých barmanů a barmanek a každý den se posouvat dál. Přeju si, aby víc žen mělo odvahu se do toho opřít naplno a ukázat, že i my na to máme! / Bára Kulhánková, Brloh, Mělník
1. Proč je barmanství vnímané jako mužská profese? Patrně proto, že je to psychicky i fyzicky náročná práce. Zatímco ale v Evropě za barem většinou muži převládají, například v takové Americe je barmanek mnohem víc, takže možná záleží i na kultuře dané země. Navíc se situace může během několika příštích let změnit, takže co je dnes, nemusí být zítra…
2. Co se motivace týče, je to asi na každé z nás, každého pohání vpřed něco jiného. Člověk musí mít tu práci prostě rád a hlavně mu musí přinášet radost. Obecně si ale nemyslím, že by se ženy této profese bály. Důležitou roli samozřejmě hraje týmový duch a lidé kolem. Je to nádherná práce plná zajímavých lidí, která nabízí spoustu možností.
3. Z historie určitě zmíním Adu Coleman, šéfbarmanku londýnského Savoye, a ze starší barmanské generace majitelku newyorského Clover Clubu Julii Reiner. Co se současných barmanek týče, myslím, že každá jedna má nějaké zkušenosti, spoustu vědomostí a svůj styl, což je na tom to pěkné a flexibilní. Pokud bych měla ale přece jen někoho jmenovat, byly by to Monica Berg, Faye Chen a Gina Barbachano. / Lydia Mittuchová, Hotel Kings Court, Praha
1. + 2. Barmanská práce je nejen krásná, ale i dost fyzicky náročná, což mohou potenciální barmanky vnímat jako určitého strašáka. Žádá si také spoustu času, zodpovědnosti, vzdělávání, ale i citu pro detail a organizaci, a právě proto si myslím, že ženská ruka může být v baru jen přínosem. Je to cesta plná často až neuvěřitelných zážitků a příležitostí pro rozvoj. Nechybí jí dynamika, takže budoucí kolegyně, které o této práci přemýšlejí, se určitě nemusejí bát nudy. Stačí zdravé sebevědomí a vytrvalost a v tom kdysi výrazně mužském světě se určitě neztratí.
3. Gastronomie je plná jmen velkých žen, které nám mohou být vzorem a inspirací. Ať už jsou to ty, které stojí přímo za barem, nebo ty, jež jsou spojeny s různými značkami destilátů. Pro mě osobně to byly vždy ženy na pozici master blenderek známých značek, jako je třeba Joyce Spence, která ve světě destilátů patří k absolutní špičce. / Martina Jacošová, The Banker’s Bar, Praha
1. Barmanství určitě není potřeba vnímat jako čistě mužskou profesi. Moje vlastní zkušenost mě ale naučila, že jsem jako žena za barem dost podceňovaná.
2. Stačí jediný pohled. Co může být víc sexy než žena, která ví, co dělá, a míchá ti tvůj milovaný drink? Není potřeba se tohoto povolání bát. Dokážeš v něm krásně spojit svou osobnost a kreativitu. Každý jeden host na baru tě posouvá dál.
3. Ada Coleman! Jako žena toho v Savoyi spoustu dokázala, a tak právě ji bych označila za svou velkou inspiraci. Ze současných barmanek nedokážu jmenovat jen jednu, nechci prioritizovat. Jsme všechny na jedné vlně a měli bychom držet spolu jako ženská barová komunita. / Samantha Prachařová, Antique American Bar, Bratislava
1. V posledních letech se o ženském barmanství hodně mluví, což je cool, protože ukazujeme světu, že je nás hodně, že jsme v oboru silné. Cítím, že je důležité, abychom přestali mluvit o svých úspěších jako ženy, ale dělali to jako barmanky. Pokud něco děláte dobře, proč by to nemělo být dost dobré?
2. Chcete-li být barmankou – buďte! Je to skvělé řemeslo. Udělejte pro to všechno a nezapomeňte se bavit.
3. Za barem dnes působí spousta úžasných barmanek. K těm, které mě v poslední době inspirují, patří Maria Kontorravdis. Miluju její kreativitu. / Urszula Trochimiak, Backroom Bar, Varšava
1. Domnívám se, že je barmanství takto vnímáno, protože jde o fyzicky náročnou práci a v minulosti byly činnosti, které vyžadují fyzickou sílu, automaticky považovány za čistě mužskou záležitost. Nepředpokládalo se, že by ženy byly schopny s muži držet krok. Ovšem spolu s tím, jak se společnost vyvíjí a posouvá, přibývá žen, které tento stereotyp rozbíjejí a věnují se profesím, o nichž jsme si dříve mysleli, že jsou vhodné jen pro muže.
2. Nejsem si úplně jistá, že existuje způsob, jak lidi inspirovat, aby se stali barmany. Barmanství je totiž práce, která musí vycházet ze srdce. Člověk musí cítit, že ho to, co dělá, činí opravdu šťastným. Jde přece jen o těžkou práci, fyzicky i psychicky, a tak je potřeba, aby ti po probuzení, když si uvědomíš, že máš večer směnu, okamžitě stoupla nálada. Současně jsem přesvědčená o tom, že čím víc bude v barové branži přibývat žen na vyšších pozicích, tím motivovanější potenciální barmanky budou se na stejnou úroveň dostat. Alespoň v mém případě to tak bylo. Je zkrátka potřeba tvrdě pracovat.
3. Moje někdejší manažerka Nicola Simpsonová. Měla na mě vysoká očekávání a vedla mě k odpovědnosti, což mě přimělo udělat všechno pro to, abych se dostala na úroveň, na které mě chtěla mít. Má velký podíl na tom, kým jsem jako barmanka dnes. Nedávno jsem byla v Londýně a v baru The Painter’s Room v hotelu Claridges jsem potkala Maddalenu Somme, která mě naprosto uchvátila. Nejenže jsem měla možnost sledovat při práci velkou profesionálku, naprosto dokonalý byl každý pohyb, který za barem udělala. Měla jsem chuť zkrátit si výlet a vrátit se do práce. Bylo to neskutečně inspirativní a radost se dívat. / Corrie Lewis, La Otra, Tel Aviv
úvodní foto: iStock
