Beefeater MIXLDN jako premiéra s derniérou

18.02.2018AtBars

Minulý týden se v Londýně uskutečnilo globální finále soutěže Beefeater MIXLDN. Tři desítky barmanů prošly čtyřmi disciplínami, na základě nichž byla vybrána top 8 a z ní pak další den celkový vítěz. Stal se jím Maxim Schulte z Macaa, jenž u poroty bodoval mimo jiné svým koktejlem Stack of Fortune. Česká republika vyslala do mezinárodního klání barmanku Hanku Graclíkovou z brněnského baru Super Panda Circus, která tak v Londýně završila úspěšnou cestu svou první a patrně také poslední soutěží.

Jak se s odstupem času díváš na české národní finále Beefeater MIXLDN? S čím jsi do soutěže šla a věřila jsi v takový úspěch?

Beefeater MIXLDN byla moje první soutěž, asi týden jsem přemýšlela, jestli se mám přihlásit, protože jsem měla práce nad hlavu. Přesvědčilo mě ale to, že bych byla naštvaná, kdybych to nezkusila. Navíc v téhle soutěži se nemíchá před porotou, což je v mnoha ohledech jednodušší. Výhrou jsem byla trochu zaskočená, na druhou stranu jsem do toho šla s tím, že chci vyhrát. Spousta barmanů říká, že si chtějí soutěž hlavně užít a že jim jde o zkušenosti, na konci zná ale každý jenom vítěze. A jak se na české národní finále dívám s odstupem času? Mám pocit, že mi dalo větší barmanské sebevědomí a asi i větší nadhled nad barmanskou komunitou, která se někdy bere až příliš vážně.

Z čeho sestával tvůj vítězný drink a co bylo jeho inspirací? Upravovala jsi ho pro globální finále nějak?

Můj drink Genepeas byl dle zadání inspirován Brnem, konkrétně brněnským biologem a genetikem Johannem Gregorem Mendelem, který se mimo jiné věnoval pokusům s hráškem. A právě hrášek jsem si vybrala jako jednu z hlavních ingrediencí, a to v podobě hráškového sirupu. Nápadů jsem v souvislosti s Brnem měla více, ale jen tento se dal převést do podoby drinku. Jako bázi jsem zvolila Beefeater 24, protože je hodně jemný a mixologicky mi přijde zajímavější než klasický London Dry. Sáhla jsem po něm i proto, že má mezi botanicals dva druhy čaje a Brno je čajové město, máme tu hodně čajoven. Další ingrediencí bylo sherry, které drink dotváří a podporuje jeho suchost, zároveň odkazuje na kosmopolitnost Brna i Londýna. Receptura Genepeas obsahuje také trochu absintu, což je další odkaz na zahraničí, konkrétně na Francii a bohémství, a pro balanc jsem přidala citronovou šťávu. Sklenka se zdobí krémem z citronu a čaje sencha, který podporuje chuť ginu a navíc to vypadá pěkně. Výsledný drink je poměrně svěží, ale zároveň silný. Pro globální finále jsem jen trochu upravila poměry ingrediencí, navýšila jsem obsah ginu i hráškového sirupu, aby byl drink výraznější a perfektně vybalancovaný.

Jak ses na globální finále připravovala?

Hodně, ale až v lednu, protože dříve na to nebyl čas. V první řadě jsem se chtěla zdokonalit v angličtině, víc se rozmluvit a naučit se na všechny kolem reagovat, a tak jsem na tři týdny odletěla do Liverpoolu na jazykovou školu. Tam jsem se zároveň připravovala teoreticky – vyhledávala jsem si různé twisty na ginové drinky, studovala jsem párování koktejlů s jídly, četla jsem si o různých světových kuchyních a co se kde pije. Zaměřila jsem se samozřejmě taky na Beefeater a gin obecně. Po návratu do Brna jsem se vrhla na praxi – zkoušela jsem míchat drink a pilovala jsem prezentaci. Všechno to mi v Londýně pomohlo, i když asi nejvíc ta angličtina, protože jsem si byla mnohem jistější, a tím pádem i klidnější. Vyplatila se i příprava prezentace, protože jsem věděla, co říkat. Na druhou stranu v každé takové soutěži jsou úkoly, na které se připravit nelze, a i když všechno víte, stejně se vám klepou ruce.

Jaké soutěžní disciplíny byly na programu globálního finále?

Hlavním soutěžním dnem byla středa 7. února, kdy jsme všichni absolvovali tři disciplíny. Tou první byl signature drink, který jsme stejně jako na českém finále míchali mimo dohled poroty a teprve pak jí ho prezentovali. Další disciplínou byla photo challenge – naším úkolem bylo drink naaranžovat pro focení profesionální fotografkou. Třetí disciplína byla zaměřená na foodpairing. Přesunuli jsme se na ni do restaurace Cub, kde nám šéfkuchař Doug McMaster představil pokrm z brokolice a vývaru z mořských řas. Chutnal nasládle a lehce uzeně. Naším úkolem bylo k němu během 15 minut ze surovin, které jsme měli k dispozici, vymyslet drink, namíchat ho a pak prezentovat porotě. Ta nám kladla všetečné otázky i ohledně odpadu, protože Doug McMaster je vyznavačem filozofie zero waste. Mě se třeba ptal, proč můj drink nemá garnish a co udělám s ledem, který jsem použila na míchání. O těchto třech disciplínách jsme alespoň rámcově věděli předem, pak byl ale na programu ještě jeden tajný úkol. Už v úterý, když jsme byli na prohlídce palírny, ke mně najednou přišla paní a někam mě vedla. Původně jsem si myslela, že jdu na rozhovor, ocitla jsem se ale v malé místnosti s barem, u nějž seděli tři lidé včetně porotce Alessandra Palazziho z Dukes. Zahráli si na hosty, kteří jsou právě po večeři a chtějí ode mě namíchat nějaký závěrečný drink. Bylo jim jedno jaký, jen zmínili, že mají rádi Martinez. Opět jsem měla 15 minut na to, abych něco vymyslela, namíchala a trochu se s nimi i pobavila. Ačkoliv to byla stejná situace, jakou zažívám každý večer na baru, dost jsem se zapotila. Tady v Pandě se člověk nebojí, za soutěžním barem ale najednou zapomene, co má míchat a co vlastně umí. Nakonec jsem vsadila na svěží Martini, do nějž jsem kromě Beefeateru použila ještě Italicus a limoncello. Vypadali, že jim chutná…

Jak svůj výkon zpětně hodnotíš? Co se ti vydařilo a co ne?

Z celého soutěžního dne jsem měla dobrý pocit. Signature drink se mi povedl, při jeho prezentaci jsem řekla všechno, co jsem chtěla, a dokázala jsem i odpovědět na všechny otázky. Fotografickou disciplínu neumím tak docela zhodnotit, ale myslím, že i ta dopadla dobře. Z foodpairingu jsem měla radost, protože porotcům chutnalo. Trochu smutná jsem ale byla v úterý z toho tajného úkolu, ten se mi tak docela nevydařil. Celkově jsem ale se svým výkonem spokojená.

Kdo postoupil do top 8 a na základě čeho se rozhodovalo o vítězi?

Ve finále se podobně jako u nás připravoval signature drink v malých porcích. Hodnotila ho jak odborná porota, tak diváci, kteří svým favoritům přidělovali žetony. Do hodnocení se ale započítávaly i výsledky předchozích disciplín, takže jen o tu závěrečnou nešlo. Do top 8 se probojoval slovenský barman Miro Telehanič a kromě něj ještě reprezentanti Norska, Spojených států, Kanady, Velké Británie, Polska, Bulharska a Maxim Schulte, který soutěžil za Hongkong a Macao a nakonec zvítězil.

Měla jsi možnost sledovat ostatní soutěžící? Kdo z nich tě zaujal a proč?

Přiznám se, že i když jsem měla možnost drinky ochutnávat a spousta z nich byla zajímavých až překvapivých, favority jsem si vybírala spíš na základě osobních sympatií a toho, jak se během soutěže projevovali. Fajn byl třeba Nor nebo Američan, který mě zaujal i servisem svého signature drinku. Inspiroval se Silicon Valley, které svého času proslulo vysokou koncentrací firem zabývajících se počítači a mikročipy. Koktejl servíroval na základní počítačové desce, která se rozsvítila, když na ni drink položil, a jako ozdobu použil mikročip. Chuťově mě zaujal drink slovenského barmana a vlastně i jeho prezentace, předvedl pěknou show. Zdaleka jsem ale neviděla všechny – nebyl na to čas. Byli nás třicet, a tak jsme byli rozděleni do čtyř týmů. Znám tudíž hlavně svůj tým a některé barmany z těch ostatních jsem prakticky ani nezaregistrovala.

Čím podle tebe porotu zaujal vítěz Maxim Schulte?

Možná tím, že šel úplně proti proudu a na rozdíl od většiny ostatních se nevydal cestou variace na Gimlet, Martinez nebo třeba Negroni. Soutěžil s vrstveným tříbarevným long drinkem, dole byla zelená máta, uprostřed oranžová vrstva a nahoře fialová. Vypadal skoro jako tiki koktejl, což bylo v ginové soutěži překvapivé.

V čem spočívala nesoutěžní část programu? Jakou nejhezčí vzpomínku sis z Londýna dovezla?

Největším zážitkem pro mě byla návštěva Toweru. Byli jsme hosty beefeaterů, kteří tam žijí se svými rodinami a mají tam své zázemí včetně hospody, do níž nemá nikdo cizí přístup. My jsme ale tu možnost měli, což je zážitek, na který se nezapomíná. Viděli jsme také ceremoniál klíčů spojený s uzamykáním Toweru. Jde o velmi starý a moc pěkný rituál. Byli jsme taky na London Eye, kde nám namíchali Martini. Bary jsem stihla čtyři. První den Termini a Swift, po soutěži jsme zašli do nového menšího baru Coupette a v pátek před odletem jsme ještě zaskočili do Oblixu. Z drinků mě zaujala třeba v Coupette Piñacolada se champagne, ani jsem nečekala, že by mohla tak dobře chutnat. Všechno dohromady to byla velká spousta vjemů v relativně krátkém čase, a tak jsem všechno nestihla ani pořádně vstřebat.

Chtěla by sis v budoucnu ještě nějakou soutěž zopakovat?

Nechtěla. Už dopředu jsem si řekla, že Beefeater MIXLDN bude mojí první a zároveň poslední soutěží. Nikdy jsem o soutěžní kariéře nesnila, mám spoustu jiných povinností a práci, která mě baví. Jen jsem si to chtěla zkusit a měla jsem to štěstí, že jsem vyhrála, a zůstane mi tak krásný zážitek na celý život. Zároveň to ale byly nervy a pořádný zápřah, který začal v srpnu a skončil až v únoru. Podle mě určitě má smysl se podobných soutěží účastnit, člověk se toho hodně naučí, zocelí si psychiku a pozná spoustu zajímavých lidí, které by jinak neměl šanci potkat. Na druhou stranu ale rozhodně nepatřím k těm, kdo přebíhají z jedné soutěže do druhé. Nedává mi smysl účastnit se deseti soutěží za rok a hlavně to nepovažuji za upřímné – protože co chvíli spojujete své jméno s jinou značkou.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInShare on Google+Pin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

@mohlo by vás zajímat