Bez dobrého mentora se obejde jen málokdo

30.08.2018Monica Berg

Nezáleží na tom, v jaké fázi svého profesní života se zrovna nacházíme, každý z nás tu a tam čelí pochybnostem a nejistotě a potřebuje někoho, kdo ho na jeho cestě postrčí kupředu nebo mu ukáže nový směr. Sama jsem během své kariéry prošla různými obdobími a dostalo se mi celé řady lekcí, za nějž jsem zpětně velmi vděčná. Pomohlo mi to leccos pochopit a taky se posunout dál. Uvědomila jsem si například, jak důležitá může být role mentora.

Pokud jde o práci, mám celkem dobrodružnou povahu – poprvé jsem si začala vydělávat v devatenácti letech. I když to tehdy, abych byla úplně upřímná, nebylo tak vážné, jak to možná zní. Jedna z mých prvních prací totiž spočívala v tom, že jsem během školních prázdnin dva týdny cestovala po Norsku a hrála videohry. Ve svých začátcích jsem většinou pracovala jako nezávislý subjekt pro různé eventové společnosti, díky čemuž jsem se záhy naučila, jak vyplnit daňové přiznání nebo třeba jak pracovat s rozpočtem, a postupně jsem se začala orientovat i v tom, jak řídit a provozovat malý byznys. Když mi bylo třiadvacet, koupila jsem si svou první firmu a příštích pět let pro mě bylo velkou školou v tom, co to ve skutečnosti znamená provozovat úspěšný nebo naopak neúspěšný podnik. Tehdy jsem se v mnoha ohledech nacházela ve stavu blažené nevědomosti, a když se dnes za tímto obdobím ohlédnu, myslím si, že to bylo dobře. Jedna věc jsou všechny ty nové informace, dovednosti a úkoly, s nimiž se musíte popasovat. Jakmile překonáte prvotní obtíže, jde to nakonec celkem snadno. Mnohem větší výzva před vámi vyvstane, když si začnete uvědomovat, jak velkou zodpovědnost jste na sebe vzali. Obzvlášť když zodpovídáte za jiné lidi, tedy například za zaměstnance, nebo se musíte někomu zodpovídat, třeba rodině a přátelům. Ze zkušenosti vám mohu říci, že tohle je lekce, která vás nikdy nevyjde levně, ať už je měna jakákoliv.

Možná za to mohl můj nízký věk nebo obecně moje nezkušenost, skutečností ale zůstává, že jsem do té doby pracovala pouze jako šéfbarmanka a nikdy jako manažerka podniku. Na roli někoho, kdo má dělat konečná rozhodnutí, jsem tudíž nebyla naprosto připravená. Jednou z prvních věcí, které mi o řízení podniku řekl můj otec, bylo, že chválu je možné a dokonce i potřeba rozdávat na všechny strany, stížnosti a potíže by se ale měly řešit jen na nejvyšší úrovni managementu. Personál by nikdy neměl být zatěžován zodpovědností za chod podniku, protože to je úkol, který na sebe berete vy, když se rozhodnete být manažerem. Vy jste tady od toho, abyste váš tým ochránili. Kdo ale ochrání vás? Jste-li vy pomyslným koncem provazu, na koho se můžete obrátit? Z pohledu práce byly zmiňované roky patrně tím nejosamělejším obdobím v mém životě. Ne proto, že bych den co den nepřicházela do styku s lidmi, neměla jsem ale nikoho, s kým bych mohla sdílet své myšlenky a nápady a vést nekonečné diskuze o ničem. Neměla jsem nikoho, kdo by rozporoval má rozhodnutí a odmítal ta nesmyslná, ani nikoho koho bych mohla požádat o radu nebo o pomoc ve chvíli, kdy jsem ji opravdu potřebovala. Pokud to záleží jen na vás, je překvapivě snadné si zdůvodnit téměř jakékoliv rozhodnutí.

V roce 2009 jsem se tak trochu proti svému vlastnímu přesvědčení zcela sobecky rozhodla najmout někoho, kdo zajistí každodenní provoz firmy místo mě, a sama jsem se vrátila do role zaměstnance. Potřebovala jsem nějakou novou výzvu a taky jsem si navzdory pocitu viny říkala, že dokud moje firma nestrádá, je to dobré rozhodnutí pro nás obě. A bylo. Návrat na pozici „pouhého“ asistenta manažera byla v mnoha ohledech skvělá, nejlepší na tom ale bylo, že jsem se konečně měla na koho obrátit o radu. Měla jsem někoho, kdo mě podpořil, když jsem cítila nejistotu, a kdo mě zabrzdil, když jsem pracovala přespříliš. Tak snadné to ale samozřejmě nebylo! Najedou jsem měla i někoho, kdo se mnou nesouhlasil a měl své vlastní nápady a názory. A co víc, kolikrát dělal rozhodnutí, která se mě dotýkala. Neméně nepříjemné pro mě tehdy bylo, že mě opravoval, když jsem se mýlila. Až později jsem si uvědomila, že pouze ten, kdo se stará a zajímá, si najde čas kritizovat vaši práci a hledat řešení, jak věci vylepšit.

Díky tomu, že jsem udělala krok zpátky, jsem dostala jednu velmi hodnotnou lekci, jež mě málem minula. Uvědomila jsem si že já sama, Monika, nejsem tím nejlepším šéfem, kterého jsem kdy měla (nejsem tedy díkybohu ani ten nejhorší, to je ale úplně jiný příběh), protože jsem neuměla a stále neumím nacházet odpovědi na svoje vlastní pochybnosti. S tímto vědomím jsem kompletně změnila styl práce i to, jak sestavuju svůj tým. Bez ohledu na to, v jaké fázi své kariéry se zrovna nacházíme, každý z nás tu a tam čelí pochybnostem a nejistotě. Všichni občas potřebujeme vedení, když už kvůli ničemu jinému, tak abychom se ujistili, že děláme správnou věc. Nalézt a mít někoho, kdo vám bez skrytého úmyslu rád poradí, kdo vám řekne, že se pletete, a pomůže, když uděláte chybu, je naprosto neocenitelné, protože právě takový člověk vám pomáhá růst. Podporuje vás a často vám i víc věří, než si věříte vy sami. Podle mého skromného názoru je právě to ta nejlepší cesta k úspěchu.

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInPin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

Vyplněním uvedených polí a kliknutím na „přihlásit“ udělujete AtBars Spirit, s.r.o., souhlas se zpracováním osobních údajů, jež bude provedeno dle platné legislativy.

@mohlo by vás zajímat