K baru patří hudba a k hudbě zase koktejly

09.02.2020Tomáš Mozr

Představte si, že je pátek večer a vy sedíte v zaplněném baru. Drink i drobné občerstvení, které jste si objednali, jsou perfektní. Barman se stále usmívá. Světlo se zdá tlumené tak akorát, dokonce se ani nemusíte dlouze prodírat davem směrem k toaletám, protože podnik poskytuje všem přítomným dostatek prostoru. Něco tu ale chybí, něco tu nehraje. Není tu žádná kapela, prostorem se ani neline reprodukovaná melodie. Ticho vyplňuje pouze šum hovoru hostů. Přijde vám to zvláštní? Máte pravdu. Hudba má v baru větší význam, než si možná myslíte.

Když britský kytarista, producent a hudební skladatel Robert Fripp prohlásil, že hudba je vínem, které vyplňuje pohár ticha, možná ani zdaleka netušil, do jaké míry je jeho bonmot relevantní zejména pro takzvanou barovou hudbu. Výběr vhodného hudebního žánru se pochopitelně liší podle typu podniku a klientely, nicméně pustíte-li se do vyhledávání odkazů na tradiční barovou hudbu, dříve či později skončíte u jazzu. A to i přesto, že bar jako typ podniku je o poznání starší než tento nespoutaný hudební žánr, jenž začal svět dobývat ve dvacátých letech minulého století. Snad za tím byla touha uvolnit se po letech válečného strádání, možná potřeba hledat a nalézat nové zážitky v pomíjivém světě, každopádně velmi rychle se pro toto období uchytilo označení, jež vymyslel americký spisovatel F. S. Fitzgerald – jazzový věk. Etablování jazzu doprovázela rovněž signifikantní proměna tance, jenž šel proti konvencím a manifestoval generační odlišnost. Jak píše český historik Zdeněk Kárník, parket i společnost náhle ovládly onestepy, twostepy, cakewalky, americké pochody a sketche, především však zahájil vítězné tažení v různých variacích foxtrot. Ve stejném duchu se nese i dobový článek v časopise Hostimil, kde se pod titulkem Celý svět tancuje uvádí, že „tancuje se ustavičně, den jak den, při ‚čaji o páté‘ i po večeři, v kavárnách a restaurantech, později v barech. Za hranicemi našeho státu arciť mnohem více nežli u nás, neboť my se na tuto novinku počínáme teprve zařizovati. Taneční horečka, jež zachvátila lidstvo po válce, naprosto není zjevem přechodným“, ale také „před dávnými a dávnými časy to byl tanec pro tanec, umění pro umění, kdežto nynější tak zvané moderní tance jsou z devadesáti procent prostředkem k opájení smyslů. A proto právě s nimi dlužno počítati natrvalo. Je to plod morálního převratu, jejž přijal po válce celý svět jako hotovou událost.“.

Hudba v čase první republiky / Noční život se za první republiky odehrával v barech a tančírnách, v některých případech spojených v jedno. Nejvíce to pochopitelně žilo ve větších městech a hlavně v Praze, kde měly kapely vyšší úroveň a současně v nich bylo o poznání více posluchačů a tanečníků, kteří měli na zábavu dostatek času i peněz. Odtud se pak po celé republice šířily hudební novinky lákající na taneční parket nebo i jen k poslechu. Pro zábavu a nové rytmy byly ve své době vyhledávané třeba pražská Alhambra, komplex Lucerny či Chapeau Rouge, první působiště Melody Boys R. A. Dvorského, ale také bar Konvikt v Konviktské ulici, kde prý bylo možné v roce 1920 poprvé slyšet skutečný jazz. V první fázi byl ovšem tento hudební styl spíše záležitostí vyšších společenských vrstev, jež ho do jisté míry považovaly za módní výstřelek. Obrat přišel až s nástupem třicátých let, kdy skončila takzvaná první etapa jazzu, charakteristická nižší kvalitou, a vystřídal ji styl bližší „původní hudbě z amerických černošských čtvrtí“. Na přelomu dvacátých a třicátých let se dalším podstatným faktorem stala hospodářská krize, která hluboce ovlivňovala hudební aranžmá podniků. Provozovatelé barů i dalších pohostinských zařízení totiž sahali po levnějších variantách reprodukované hudby, která jim mnohdy poskytovala širší repertoár. O významu hudební produkce se lze přesvědčit z řady dobových dokumentů i plakátů, které jsou uloženy v Umělecko-průmyslovém muzeu a mají nesmírnou vypovídající hodnotu. Dokládají, že hudba v době první republiky tvořila velice podstatný prvek barového prostředí, jenž mnohokrát rozhodoval o jeho úspěšnosti. Bar byl tedy nejen centrem kultury formujícím hudební vkus, ale také jakousi scénou, na níž se lidé setkávali s novými žánry a styly.

Pod vlivem barového prostředí / Situace se příliš nezměnila ani v současnosti. Vliv hudby, potažmo zvuku, je stále stejně zásadní jako v minulosti. Dokazuje to mimo jiné nespočet výzkumů z britských univerzit. V Oxfordu například zjistili, že si lidé spojují vyšší tóny se sladkou chutí, zatímco hlubší tóny evokují hořkost. Podle studie vedené Lorenzem Staffordem na univerzitě v Portsmouthu se na konzumaci alkoholu odráží i hlasitost hudby. Prokázalo se, že čím hlasitější hudba v baru hraje, tím rychleji a více hosté pijí. V knize Booze & Vinyl: A Spirited Guide to Great Music and Mixed Drinks se zase píše, že poslední retro vlna přinesla nejen nostalgii po jehle pohybující se po vinylové desce, nýbrž také nápad na koktejlové večírky, kdy vám má koktejl vydržet nanejvýš k poslechu jedné její strany. Vzniká i nová barová hudba. Obdobně jako dříve hrával Jaroslav Ježek svůj Bugatti step v pražském baru Trocadero, komponuje a prezentuje dnes své skladby ovlivněné barovým prostředím Markéta Veselá. Brzy tomu budou dva roky, co jsem poprvé slyšel píseň Negroni z jejího nového alba Cosmic, které bude oficiálně pokřtěno 1. března v devět hodin večer v klubu Jazz Dock. Stane se tak na den přesně od okamžiku, kdy na albu začala pracovat. Předcházely tomu samozřejmě roky studia hudby, ale i malby, a taky sedm let ve službách aerolinií. Většina písní tak byla napsána na kolenou ve dvanácti kilometrech nad zemí, při čekání v letištních halách, v hotelových barech či v prodejnách hudebních nástrojů. Spojitost s barem je z alba Cosmic okamžitě patrná, stačí jediný pohled na seznam písní – čtyři z jedenácti skladeb jsou totiž pojmenovány podle koktejlů. Zatímco v jednu chvíli může být posluchač uchvácen bondovským motivem stále unikající Vesper, za okamžik se může zamýšlet nad baladou s názvem Black Velvet, která vypráví o královně Viktorii, jež právě ztratila svého manžela prince Alberta. Tento příběh spolu s recepturou na spojení šampaňského s tmavým irským pivem Guinness Markétě předal emeritní barman a autor řady barových knih Alexander Mikšovic. Píseň tak vznikla právě na základě jednoho z takových setkání, jehož kulisou může být jen barové prostředí.

úvodní foto: iStock

Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on LinkedInPin on Pinterest

@poslední příspěvky

@newsletter

Fields marked with an * are required

Vyplněním uvedených polí a kliknutím na „přihlásit“ udělujete AtBars Spirit, s.r.o., souhlas se zpracováním osobních údajů, jež bude provedeno dle platné legislativy.

@mohlo by vás zajímat