V současné době ve Skotsku funguje bezmála 150 palíren whisky. Nejvíc jich vlastní nadnárodní společnost Diageo, které patří devětadvacet palíren single malt whisky a nádavkem ještě jedna a půl palírny na výrobu single grain whisky. Diageo je přitom relativně mladá firma, vzniklo „až“ v prosinci 1997 spojením společností Guinness a Grand Metropolitan. Spolu s nimi získalo i značky a palírny, jež v 19. a 20. století pomáhaly významně formovat skotský whisky průmysl. Chceme-li ale vyprávět tento příběh úplně od začátku, musíme se vrátit ještě o dvě století hlouběji do historie.
První kapitoly příběhu o whisky, jež dnes patří do portfolia společnosti Diageo, napsaly v 17. a 18. století rodiny Haigových a Steinových. „Na samém začátku stál jistý Robert Haig, jenž se výrobou alkoholu zabýval už v polovině 17. století. Dokládá to záznam z roku 1655, z nějž se dovídáme, že byl popotahován za to, že se této činnosti věnoval i během soboty, což bylo zákonem zakázáno,“ dává nahlédnout do dávné historie Michal Marešovský, whisky ambasador společnosti Stock Plzeň-Božkov, jež je výhradním distributorem Diageo značek na českém trhu.
O necelé století později se Robertův pravnuk John Haig oženil s Margaret Steinovou, jejíž rodina vlastnila palírny v Kilbagie a Kennetpans poblíž Alloa, tedy ve skotské oblasti Lowlands. Když v roce 1773 náhle zemřel, jeho tchán vzal svých pět vnuků do učení v Kilbagie, která byla v té do době na dobré cestě stát se největší palírnou ve Skotsku, a poskytl jim tak skvělé základy umění destilace a výroby whisky. Do jejích dějin se pak zapsal tučným písmem zejména představitel další generace John Haig, který v roce 1824 založil společnost John Haig & Co. a ve Fife vybudoval palírnu Cameronbridge. V té pak o pět let později nechal instalovat kontinuální destilační přístroj, který vynalezl jeho bratranec Robert Stein. Tato novinka palírně umožnila vyrábět whisky ve větších objemech, velmi efektivně a současně při zachování konzistentní kvality, což byly hned tři výhody oproti tehdejším kotlíkovým destilačním zařízením.
Zrod největšího hráče / V 70. letech 19. století se nejen pro John Haig & Co. staly velkým tématem výrobní kvóty obilné whisky z Lowlands a snaha stanovit její ceny. Dva neúspěšné pokusy uzavřít dohodu napříč celou oblastí v roce 1877 vyústily v založení Distillers Company Ltd. (DCL), jejímiž členy se staly ještě další majitelé palíren, jmenovitě M. Macfarlane & Co. (Glasgow, palírna Port Dundas), John Bald & Co. (Alloa, palírna Carsebridge), McNab Bros & Co. (Menstrie, palírna Glenochil), Robert Mowbray (Cambus, palírna Cambus) a Stewart & Co. (Kirkliston, palírna Kirkliston). Tímto spojením ovládli kolem 75 % celkového trhu s whisky ve Skotsku. „Jejich hlavním cílem bylo regulovat prodej zásob obilné whisky obchodníkům,“ objasňuje Michal Marešovský a pokračuje: „V důsledku tohoto sloučení se ta část společnosti John Haig & Co., jež se věnovala míchání whisky, musela kvůli nedostatku výrobních kapacit přesunout z Cameronbridge do města Markinch, což je asi tři míle po silnici. Dnes je z bývalé stáčírny business park, nad městem se ale stále ještě tyčí hlavní budova s jasně viditelným nápisem John Haig & Co. Ltd.“
V roce 1894 byla DCL kótována na burzách v Edinburghu a Glasgow a úspěšně se rozrůstala. Aby uspokojila zvyšující se poptávku po sladové whisky z Highlands, postavila poblíž Banffu palírnu Knockdhu. Na přelomu tisíciletí se jí pak řadou výhodných akvizic podařilo ovládnout větší část skotského whisky průmyslu. „Ukázkovým příkladem je koupě celních skladů společnosti Pattison, která v roce 1898 zkrachovala. Zatímco jejich stavba stála kolem 60 000 liber, DCL je získala v aukci za pouhých 25 000 liber,“ podotýká Michal Marešovský a pokračuje: „Období před první světovou válkou bylo svědkem větší konsolidace ve skotském whisky průmyslu. DCL, někdy s pomocí dalších partnerů, převzala od likvidátorů celou řadu zkrachovalých palíren a její záběr se rozrostl natolik, že se v roce 1914 mohla směle prohlásit za největšího výrobce whisky na světě.“
Z vrcholu pod křídla Guinnesse / Vedle DCL na trhu dlouhá léta fungovala Big Five nezávislých výrobců blendované whisky, kterou tvořily společnosti John Haig & Co., James Buchanan & Co., John Dewar & Sons, John Walker & Sons a White Horse Distillers vlastněná Peterem Mackiem. Zlom nastal v roce 1919, v obtížném období po první světové válce, kdy DCL od Haigových firmu koupila, a členové rodiny se stali členy jejího představenstva. O šest let později DCL získala také John Walker & Sons a nově sloučenou Buchanan-Dewar. Když pak v roce 1927 Peter Mackie zemřel, součástí DCL se stala i poslední firma z velké pětky – White Horse Distillers. Výsledkem byla jedna velmi silná společnost, která následujících padesát let do značné míry kontrolovala výrobu skotské whisky.
Žádný strom ale neroste do nebe, a tak na své limity narazila i DCL. S problémy se začala potýkat v 70. letech minulého století, kdy její prodeje ve Velké Británii stagnovaly do té míry, že navzdory velkému množství značek, které vlastnila, na domácím trhu prodávala méně whisky než konkurenční Arthur Bell & Sons se svou jedinou řadou. Nezachránil ji ani Johnnie Walker, jenž byl už v té době nejprodávanější skotskou whisky na světě. Konkurence si postupně připravovala půdu pro její převzetí a s korektností to zrovna nepřeháněla – po pokusu o nepřátelské převzetí firmy ze strany skupiny Argyle Jamese Gullivera, k němuž došlo v roce 1985, následovala dohoda se společností Guinness Plc vlastněné Arthur Bell & Sons, jež se záhy zapsala do dějin jako nejznámější burzovní skandál v Británii. Bylo prokázáno, že Guinness nezákonně nadsadil cenu svých akcií, a tím si otevřel cestu k převzetí konkurenční nápojářské společnosti. Čtyři muži byli tehdy odsouzeni za falšování účetnictví a krádeže, na změně majitele všech palíren a společností patřících pod DCL to už ale nic nezměnilo.
Od hotelů do světa whisky / Druhá linie příběhu vedoucího ke vzniku Diagea je spojena s britskou společností Grand Metropolitan. Její kořeny sahají do roku 1934, kdy byla založena Mount Royal Metropolitan Association podnikající na mezinárodní úrovni v hotelovém byznyse. Sérií fúzí a akvizic se její záběr postupně rozšířil o oblast stravování, výroby mléčných produktů, restauratérství a taky drobného hazardu, dá-li se tak mluvit o hernách binga. Na trh alkoholických nápojů a do světa whisky Grand Metropolitan vstoupila v roce 1972 koupí pivovarů Truman, Hanbury & Buxton a Watney Mann, spolu s nímž získala rovněž společnost International Distillers and Vintners (IDV), jež vlastnila mimo jiné značky Justerini & Brooks (J&B) a W. A. Gilbey.
Svou pozici v alko byznysu Grand Metropolitan ještě posílil, když v 80. letech koupil americké firmy Liggett Group a Heublein Inc, díky čemuž se stal třetím největším výrobcem vína a lihovin na světě. Na sklonku 80. let do jeho portfolia akvizicí potravinářské firmy Pillsbury přibyly známé značky jako Burger King, Green Giant a Häagen-Dazs, současně začal prodávat některá svá hotelová a cateringová aktiva. Se změnou zaměření na potraviny, víno a lihoviny, vyvstala v 90. letech potřeba nákladné restrukturalizace Grand Metropolitan, která měla za následek zadlužení společnosti, a to v době, kdy trh s alkoholem začal ztrácet na síle.
Řešením se v roce 1997 ukázalo být spojení Grand Metropolitan s Guinness Plc. Nově vzniklá firma byla původně pojmenována GMG Brands, její název byl ale brzy změněn na Diageo Plc, a to spojením latinského výrazu pro den (dia) a řeckého výrazu pro Zemi (geo).
Třicet a nádavkem ještě půl / Obě firmy byly v době fúze významnými hráči na trhu se skotskou whisky, a tak se jím logicky stala i nástupnická společnost. „Diageo v současné době vlastní devětadvacet palíren single malt whisky. Jeho třicátou palírnou je Cameronbridge, jež se zaměřuje na výrobu single grain whisky. Nádavkem jí patří ještě 50% podíl v palírně Nord British, jejíž doménou je rovněž obilná whisky,“ shrnuje současný stav Michal Marešovský.
Zatímco Grand Metropolitan ze zmíněných tří desítek přinesl do svazku palírny Auchroisk, Blair Athol, Dufftown, Glen Spey, Knockando a Strathmill, Guinness do něj přispěl palírnami Benrines, Caol Ila, Cardhu, Clynelish, Cragganmore, Dailuaine, Dalwhinnie, Glendullan, Glen Elgin, Glenkinchie, Glenlossie, Glen Ord, Inchgower, Lagavulin, Linkwood, Mannochmore, Mortlach, Oban, Royal Lochnagar, Talisker, Teaninich a Port Elen, ale také palírnou Brora, kterou Diageo v roce 2019 po 36 letech uzavření znovu uvedlo do provozu. Už o devět let dříve pak otevřelo úplně novou, na zelené louce vybudovanou palírnu Roseisle.
Obdobně široké a bohaté je i portfolio značek whisky, které Diageo aktuálně ve Skotsku vyrábí. „Jde o devětadvacet single malt whisky, jmenovitě Auchroisk, Benrinnes, Blair Athol, Caol Ila, Cardhu, Clynelish, Brora, Cragganmore, Dailuaine, Dalwhinnie, Dufftown, Glendullan, Glen Elgin, Glenkinchie, Glenlossie, Glen Ord, Glen Spey, Inchgower, Knockando, Lagavulin, Linkwood, Mannochmore, Mortlach, Oban, Royal Lochnagar, Strathmill, Talisker, Teaninich a Roseisle, a o šest blended whisky, k nimž kromě všeobecně známého Johnnieho Walkera patří J&B, High Club, Coper Dog, Collectivum a Cladach,“ objasňuje Michal Marešovský.
Odkaz zaniklých palíren / Kromě funkčních palíren Diageo disponuje ještě cenným dědictvím v podobě whisky ze třinácti palíren, které takové štěstí neměly. „Zatímco Coleburn a Convalmore byly v nějaké podobě zakonzervovány, z Dallas Dhu je muzeum, z Millburn hotel a ze St Magdalene a Glenury Royal byty,“ prozrazuje Michal Marešovský a pokračuje: „Zbylých osm palíren, tedy Banff, Glen Albyn, Glenesk, Glenlochy, Glen Mhor, North Port, Pittyvaich a Port Dundas, bylo bohužel úplně srovnáno se zemí. Na místě North Port dnes například stojí supermarket.“
Whisky ze zaniklých palíren má Diageo uložené ve svých skladech a skladových komplexech, jeden takový se nachází poblíž palírny Cameronbridge a další ve městě Kirkcaldy ve správní oblasti Fife. Některé z nich příležitostně dostávaly či dostávají podobu raritních limitovaných edic single malt whisky anebo se stávají součástí obdobně raritních a striktně limitovaných blendů. „V letech 2014–2017 kupříkladu spatřily světlo světa Port Elen single malt special releases o stáří 35, 32 a dvakrát 37 let, které byly destilovány od roku 1978 do roku 1983. Hodnota těchto láhví dnes dosahuje několika tisíc liber. Lehce cenově dostupnější jsou pak speciální edice whisky Pittyvaich destilované v roce 1989 a nalahvované jako 29 a 30 y. o.,“ uvádí pár příkladů Michal Marešovský. „Pittyvaich i Port Elen se spolu s Port Dundas a Brora rovněž přidávají do limitovaných vydání míchaných whisky Johnnie Walker, jako jsou například Johnnie Walker Blue Label Ghost & Rare nebo Johnnie Walker Red Rye Finish Blenders Batch,“ dodává.
Zatímco starší speciální edice whisky ze zaniklých palíren patří především do okruhu zájmu sběratelů a investorů, kteří mnohdy neváhají sáhnout i hodně hluboko do kapsy, nadšenci do whisky mohou ochutnat „alespoň“ něco z těch novějších. Příležitost se jim nabízí buď přímo v palírnách společnosti Diageo a jejich barech, nebo v návštěvnickém centru Johnnie Walker Experience na edinburské Princes Street. Dostat se k nim ovšem mohou i na území České republiky. „Vybrané raritní nebo limitované láhve otevíráme například u příležitosti různých whisky festivalů, plánujeme ale také speciální degustace v našem Bartida Baru v centru Prahy. Zájemcům proto doporučuji sledovat mé profily na sociálních sítích, kde se k informacím o těchto akcích dostanou,“ uzavírá whisky ambasador Stocku.
