Když Aleš Půta ve druhé polovině devadesátých let za barem začínal, jeho největším profesním snem bylo otevřít si vlastní bar. O dekádu později si ho splnil a sní ho dál – byť na nové adrese v Opatovické ulici, kam se Hemingway bar letos v květnu přestěhoval.
Se kterým barem jsou spojeny tvoje profesní začátky? Kdy a jak dlouho jsi tam tehdy působil?
Po maturitě jsem nastoupil do Corona Baru, kde jsem pracoval čtyři roky. Byl to latinskoamerický bar, takže Caipiriñha, Margarita a pivo Corona. Psal se rok 1997.
Který z drinků, jež se tam tehdy míchaly, byl pro tebe ten top?
Kromě těch již řečených jsme se snažili míchat i ne tak běžné drinky, často z různých kampaní v té době podporovaných značek jako Absolut, Seagram’s nebo třeba Olmeca. Díky návštěvám expatů jsme už ale také míchali Pisco Sour a Mojito ve velkém. Já měl rád karibské drinky – velká sklenice a ovoce…
Co jsi v té době považoval za největší barmanskou metu?
Otevřít si bar, jako Vašek Vojíř.
A jakou nejlepší profesní radu jsi tenkrát dostal?
Cestuj a hodně se uč.
Který projekt tě nejvíc zaměstnává právě teď?
Hemingway bar na nové adrese.
Jak bys popsal svůj současný styl, co se koktejlů týče?
Baví mě jednoduchost a efektivita. Bohužel je nutné dělat i hodně muziky kolem koktejlu, aby si hosté nepřipadali, že pijí obyčejný drink.
Co je tou vysněnou metou pro tebe dnes?
Zůstat normální a nezbláznit se z toho.
A jakou radu máš pro barmany, kteří ještě stojí na začátku své profesní cesty?
Jestli takový někdo ještě existuje, tak ať se chová pokorně a maká na sobě. Každopádně dnes už je velmi ojedinělé, že někdo z mladých řemeslo miluje, tak jako jsme ho milovali my kdysi. Pro nás to byl a vlastně pořád je smysl života a dodnes i životní styl.
